Co regulují „regulační“ poplatky ve zdravotnictví?
Regulační poplatky ve zdravotnictví hýbou politickou scénou. Dokonce významně ovlivňují volební výsledky. Jsou prý příčinou debaklu jediné správné, tedy nejpravicovější z pravicových stran v komunálních volbách. Ta přesto na těchto poplatcích tvrdošíjně trvá. Nejen to. Dokonce si libuje, jak poplatky báječně fungují. Její nejznámější hesla:
1) Ušetřily se miliardy tím, že se nevydávají na Paraleny (oblíbený lék pánů Julínka, Cikrta i Šnajdra – (dále jen J+C+Š)). Lidé si tyto léky kupují sami.
2) Poplatky báječně fungují, ušetřily se miliardy na výdajích do zdravotnictví.
3) Tyto miliardy se používají na zlepšení péče o vážně nemocné pacienty.
4) Od poplatků nelze osvobodit starobní důchodce, protože by se celý systém zhroutil.
5) Lékaři mají teď daleko více času na pacienta.
Pomiňme otázku zda regulační poplatky jsou, nebo nejsou sociálně únosné, zda pro některou skupinu jsou, nebo nejsou likvidační. V tom nelze dosáhnout shody. Jak praví klasik, jinak voní seno koním, jinak zamilovaným. Podobně regulační poplatky jsou pro někoho jedna jízda tramvají, pro někoho jedna a půl kostky másla. Pro mnohého dokonce bičem na staré báby. Stejně se jenom flákají, nic nedělají a chodí se jen ohřát do čekárny u lékaře.
Tady shodu nehledejme. Zkusme se ale zamyslet, co nám tato konečně skutečně pravicová strana občanů sděluje. A jakými hesly se zaštiťuje. Nehádejme se, přijměme její tvrzení. A zkoumejme, zda to s námi myslí dobře.
Co nám to tedy ta dobrá strana říká?
Poplatky jsou regulační. Dobrá. Co to tedy znamená? Mají tedy regulovat poptávku po zdravotních zásazích. Zřejmě ke snížení této poptávky. Mají tedy odradit občana od návštěv lékaře. Tím, že do původně volného přístupu je postavena bariéra, kterou je nutno překonat k dosažení cíle. Cílem je zabránit zbytečným návštěvám tak, aby zdravotní zařízení bylo využíváno pouze tehdy, je-li toho třeba.
Dobrá. Zbývá tedy vyřešit otázku, kdo tedy má rozhodnout kdy jsou příznaky banálního charakteru a stačí samoléčba Pralenem, jak radí nejsvětější trio J+C+Š, a kdy je již nutný zásah lékaře. Protože bariéra je postavena před místo prvního kontaktu se zdravotnickým zařízením, je nutno přiznat, že stanovení této diagnózy je přesunuto z obvodního lékaře na pacienta. Zde již cítím první etický, ale i odborný problém. To odporuje všem zásadám prevence i dosavadní výchovy. Odmalička nám bylo vštěpováno: Nepodceňujte ani banální příznaky chorob. O závažnosti choroby může rozhodnout pouze odborný lékař. Dlouho na to studoval a má zkušenosti.
Chybné diagnózy s fatálními následky pro pacienta se dopustí i lékaři. Tím spíše lze předpokládat, že takto špatně stanovených diagnóz bude daleko více, bude-li tato úloha přesunuta na laickou veřejnost. Zejména v období epidemií je tato praxe velice nebezpečná. Nejenom pro pacienta samotného, ale zejména pro jeho okolí a zvláště pro zvládnutí epidemie samotné.
V době prasečí chřipky, kdy media každodenně informovala, kolik občanů na tuto chorobu zemřelo, u jednoho šestatřicetiletého muže, který na tuto chorobu zemřel bylo uvedeno, že dotyčný se dostavil do nemocnice pozdě, neboť se předtím týden samoléčil doma. Zachoval se tedy přesně tak, jak nás nabádají J+C+Š.
Je zvláštní, že přesvědčení této strany ani v době prasečí chřipky nebylo zvikláno, poplatky si pochvalovala a ani na chvilku nepřipustila, že by v době epidemií mohly být alespoň dočasně zrušeny.
Ještě daleko závažnější, ba přímo šibeničně komičtější je „regulační poplatek“ za položku na receptu (lék předepsaný lékařem). I tento poplatek strana totality kapitálu nazývá regulačním. Poplatkem, který má zabránit zbytečným výdajům, tedy zbytečnému užívání léků. Zde je už posudek laické veřejnosti povýšen nad odborné znalosti lékaře, který tento obor vystudoval. Aby „regulační poplatek“ byl opravdu regulační a nikoli skrytou zdravotní daní, musí pacient posoudit, zda se lékař nemýlí a nepředepsal lék, který je na jeho neduh zbytečný. Pokud svým laickým úsudkem dojde k závěru, že se lékař mýlí, lék odmítne.
Je zde ještě další pozoruhodnost. Pravidelné kontroly pacienta ošetřujícím lékařem. Přicházejí zpravidla ve vyšším věku a nastávají při typických onemocnění ve stáří. Např. cukrovka, vysoký krevní tlak, poruchy pohybové ústrojí, zhoršování zraku. Zde pacient slyší na závěr prohlídky: „Přijďte se zase za měsíc (dva, tři, půl roku) ukázat“. Zpravidla lékař předepíše odborné vyšetření (krev, ranní moč). Zde již regulační poplatek přímo předpokládá pacientovu znalost medicíny na vyšší úrovni, než u obvodního lékaře, neboť smysl tohoto poplatku je, aby pacient zvážil, zda lékař není hlupák, zda takovými pravidelnými návštěvami lékaře nebude pacient zbytečně mrhat zdravotními finančními prostředky, které by mohly být použity lépe jinde. Např. při léčbě těžce nemocných, nebo na lepší, ještě křídovější papír zdravotnického časopisu, nebo lepší platy managementu zdravotních pojišťoven. Dospěje-li pacient k závěru, že domácí samoléčba cukrovky, hypertenze (vysoký krevní tlak), či bércového vředu bude stejně kvalitní, zmíněné pravidelné kontroly lékařem odmítne, a zahájí samoléčbu. Regulační poplatek splnil svůj účel, úspor bylo dosaženo
Tato lidumilná strana občanů, která vidí svět tím nejsprávnějším pohledem, prizmatem kapitálu, si libuje, jak poplatky fungují, kolik miliard se ušetřilo. Ušetřilo se. Není důvod nevěřit. Zbývá otázka, za jakou cenu. Bylo by na místě tvrzení doložit údaji, zda případů zmíněného šestatřicetiletého muže není více. A nejen s diagnózou prasečí chřipka. Zda nepřibylo úmrtí starých osamělých občanů v jejich bytě. Pan Kalousek v Poslanecké sněmovně sice prohlásil (a televize veřejně v přímém přenosu zveřejnila), že to by byl prostředek, jak vyřešit důchodový systém. Sám ale připustil, že by to nebylo nejlepší řešení.
Dále by bylo vhodné doložit, zda náročnější následná léčba zanedbané vstupní diagnózy provedené laikem není finančně náročnější, než úspory dosažené „regulačními“ poplatky.
Shrnuto:
Strana reprezentující občany si libuje jak poplatky fungují. Kolik se ušetřilo. Jakým způsobem? Tím, že místo prvního kontaktu bylo přesunuto z odborně vzdělaného obvodního lékaře na laického pacienta. A postavena bariéra pro další postup. Se všemi dalšími důsledky.
Dost odvážné tvrzení pro to, aby si mohl kdokoli libovat.
Dalším tvrzením je, že se ušetřily miliardy. Číselně několik. Tady má člověk tendenci se radovat, neboť šetrnost je vždy na místě a zpráva o úsporách je obecně vnímána pozitivně. Než si uvědomíme, že tato zpráva znamená, že zdravotní výkony byly poskytnuty v hodnotě o několik miliard nižší. Zde již je namístě zvažovat, zda je to dobře, nebo špatně. To již koliduje s obecným povědomím, že na zdraví se nemá šetřit. Neboť není cennějšího statku pro člověka.
Dalším tvrzením je, že v takto poplatky nastaveném režimu zbývá daleko více peněz na léčbu těžce nemocných.
Zde již tvrzení vzbuzuje nedůvěru. Jedná se totiž o logický protimluv. Nemůže totiž fungovat obojí současně. Buď se takto získané peníze (byly-li jaké – o tom v dalším příspěvku) použily na zlepšenou léčbu těžce nemocných, pak se nemohou objevit v úsporách, neboť byly vydány. Jestliže se vykázala úspora, pak tyto peníze nemohly být vydány nikam a léčba těžce nemocných zůstala na stejné úrovni.
Je přímo úchvatné, jak se stoupenci a zástupci občanů a demokracie vztekají a kriminalizují ty spoluobčany, kteří se možná intuitivně, možná pro zvýšení prestiže, možná populisticky, každopádně však správně snaží eliminovat nehumánnost těchto poplatků. Nejprve parlamentní cestou, v čemž jim zastánci totality kapitálu a trhu se zdravím rozhodovací převahou zabránili, později jakýmkoli přípustným způsobem. Např. schválením darů z rozpočtu krajů.
Tito zastánci tržního zdravotnictví se neváhají vztekat veřejně, podávat žaloby, vyhrožovat soudní mocí, přestože vědí, že je to bude stát moc ve státě. Nejsou vůbec schopni přes své kapitálové vidění světa pochopit, jak nehumánní opatření prosadili a silou brání.
Trvat na poplatcích a ještě k tomu veřejně prohlašovat, že hlavní cílovou skupinou jsou starobní důchodci, že ti jsou tou skupinou, která má zachránit zdravotnictví, je cynismus nejhrubšího zrna. Zde bych radil triu J+C+Š, aby tuto politiku zavedli nejprve doma. Ve své rodině. Aby řekli svému invalidnímu dědečkovi, že jej odtlačí na záchod jenom když jim zaplatí Julínkovku. A že ji musí zaplatit proto, aby zbytečně neotravoval.
Kolik času má nyní lékař na jednoho pacienta, může posoudit každý sám.
Závěrem malá úvaha: Podle trestního zákona neposkytnutí první pomoci pro toho, kdo je nablízku, je trestným činem. - § 207 Trestního zákona
Ptám se: Může stát vázat poskytnutí zdravotní pomoci na podmínku „regulačního“ poplatku?
Jan Sladký