Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co nám to řekl Kalousek

 V pondělí 27.února jsem sledoval televizní relaci se špičkovým ministrem financí panem Kalouskem. Přiznám se, že jsem si pro jistotu přehrál toto vystoupení ještě na internetu, protože jsem nevycházel z údivu, s jakou starostlivou péčí pečlivého hospodáře pečuje o blaho národa a zejména budoucích generací. Nelze se ani divit, vždyť tento obětavec denně hákuje na svém ministerstvu od 7 hodin ráno. To musí být někde znát.

  Zejména mne uchvátily jeho vize razantních zásahů, které je nezbytné vykonat, aby český národ byl zachráněn před katastrofou, která by svými rozměry předčila snad i Řecko.

 Velice mne zaujaly jeho časté odkazy na poslání celé vlády, které jako celku leží blaho národa na srdci a která se jako jediná správná rozhodla razantními zásahy národ zachránit.

 Vše pan geniální ministr financí přednášel s takovým zaujetím a osobním odhodláním nasadit veškeré své síly ve prospěch štěstí všeho lidu, že bychom si měli uvědomit, že máme být rádi, že ho máme, neboť takového ekonomického génia a odhodlaného bojovníka nám závidí celý svět.

  Dovolím si poněkud  upřesnit, co nám to pan ekonomický génius vyprávěl a do hovorové češtiny přeložit smysl jeho záměrů.

  V letech 2005, 2006 a zejména 2007 rostla ekonomika a tím i hrubý domácí produkt tempem, který udivoval i odborníky. Jednalo se o 6 – 7 % růst.

  Tehdy si pravicové vlády v čele s ODS, které se v roce 2006 dostaly k moci uvědomily, že by se s tím dalo něco udělat. Připravily tedy „ekonomickou reformu“ s krycím názvem Topolánkův batoh. Tento batoh se před veřejností zásadně neotvíral, aby se veřejnost nedověděla, co obsahuje. Šlo zejména o to, aby se podstata této reformy příliš veřejně nepřetřásala.

  Cílem této reformy bylo totiž odsát nárůst veřejných prostředků ve prospěch úzké skupiny vyvolených.

  Ekonom by jistě okamžitě zbystřil, neboť již samotný takový záměr je přímo torpédem do boku ekonomiky. Ekonomický růst lze zajistit pouze tak, že nárůst produkce musí pocítit rovnoměrně všechny složky finančního oběhu. Jestliže je kapitalistický systém založen na tržním hospodářství, je již z tohoto označení zřejmé, že rozhodující složkou je trh. Tedy prodej – odbyt vyrobeného produktu. Pokud se ekonomický přírůstek odčerpá ve prospěch úzké, z tržního hlediska nevýznamné skupiny spotřebitelů, naruší se koloběh oběživa a začne odbyt váznout. To se zpětně odrazí v poklesu produkce, snižování mezd, růstu nezaměstnanosti a nastává sestupná spirála.

 

  Co to tedy ten Topolánek přinesl v tom svém ruksaku?

 

3 zásadní průlomy do ekonomiky:

 

1)      Rovná daň 15% bez ohledu na výši příjmu. To znamenalo u nejvýšepříjmových skupin pokles daní z příjmu z 32% na 15%. Jistě pro tyto skupiny velice příjemné opatření. Daně nemá rád nikdo.

2)      Zavedení „ stropu“ sociálního pojištění. Tento pojem veřejnost chápe pouze mlhavě. Znamená to, že 31,5% z příjmu stanoveného sociálního pojištění platí pouze ti s nízkými příjmy. Ti s vysokými příjmy (nad 100.548,-Kč/měs.), z částky nad tuto hranici už neodvádí vůbec nic. Zde počítám odvod do státní kasy, tedy přímý odvod zaměstnance i odvod zamětnavatele.

3)      „Strop“ zdravotního pojištění. Zde byla hranice stanovena na 6 násobek průměrné mzdy – 150.822,-Kč/ měs. Ani zde se nad tuto částku do fondu zdravotního pojištění neodvádí ani koruna.

  Všechna tato „opatření“ začala platit 1.1.2008.

  Zdálo by se, že něco takového nemůže projít a že zejména veřejnost takovou nespravedlnost nemůže strávit.

  Kupodivu ano. Rovná daň se prezentuje jako spravedlivý zásah. Veřejnosti se předkládá jako že není správné trestat ty nejúspěšnější. Veřejnost to chápe jako spravedlivé, neboť rovnost občanů je jejím snem. Vůbec nechápe, že to je vychytralost mocných a ekonomický zločin, na který doplatí všichni, zejména ti nejchudší.

  Co je to „strop“ sociálního a zdravotního pojištění veřejnost už nechápe vůbec, protože si vůbec nedovede představit co to je a zejména, jaký to má dopad. Takové mzdy v životě nejenže neviděla, ale nedovede si je ani představit.

  Po celá desetiletí, ne-li staletí se z příjmu odváděla státu t. zv. progresivní daň. To znamená, že s rostoucím příjmem se zvyšovala procentní sazba daně. To je z hlediska ekonomiky velice prospěšné všem vrstvám, chcete-li všem článkům finančního koloběhu. Snížená sazba na spodním okraji umožňuje vykupovat práci relativně levně. Navíc ponechává prostředky širokým vrstvám námezdně pracujícím, které tvoří rozhodující složku trhu, posiluje se tedy kupní síla. Větší odbyt přináší větší zisky producentům.

  Razantně zvýšená sazba v horní třetině účinně brání vyplácet nezaslouženě vysoké odměny prominentům. Stát získá stejný objem prostředků, jako kdyby všichni odváděli rovnou daň v průměrné výši.

  Progresivní daň, která platila u nás, stanovila, že při spodním okraji byla daň 12%, z částky nad 10.000,-Kč se odvádělo 19%, nad 18.000,-Kč 25% a z částky nad 27.600,-Kč 32%. Platilo do 31.12.2007. Hranice sazby daně se zvyšovaly s postupující inflací.

  Kromě daně z příjmu vznikl v 19. století systém, jehož smyslem bylo zajistit občany po skončení produktivního věku. Byl založen na solidaritě, všichni odváděli stejné procento příjmu, v důchodech z něho plynoucích byla zásluhovost (podíl vlastního vkladu) výrazně potlačena. Tento systém byl stanoven jako průběžný, to znamená že produktivní živili neproduktivní. To je nutné, neboť pak systém funguje v reálných, momentálních hodnotách peněz. Představa, že si člověk bude 40 let šetřit na vlastní důchod je nesmysl. Inflace úspory tak znehodnotí, že v důchodu dostanete zpět desetinu reálné hodnoty, kterou jste uložil. Každý si může představit, jak vysoký byl jeho nástupní plat např před 25 roky. Kdyby si tehdy celou polovinu ukládal na důchod, kolik by dnes dostal? A to většina má do důchodu ještě daleko.

 I tento, na prvý pohled nepříliš spravedlivý systém má své opodstatnění. Zásluhovost je oceněna během produktivního věku rozdílnými mzdami. Ve stáří jsou potřeby i společenská prospěšnost všech občanů přibližně stejné. Ale hlavně. Každý člověk svou prací tvoří hodnotu. Dnes se tomu říká přidaná hodnota. Jeho mzda je pouze část této hodnoty. Celou přidanou hodnotu každé generace užívá generace následující. Provozuje dálnice, které postavila předchozí generace a vybírá mýtné, provozuje dopravní stavby, metro, obytné domy. Využívá vědecko technické poznatky. Prodává je, nebo vybírá nájem. Krytím potřeb starších od nich vlastně vykupuje tuto přidanou hodnotu, kterou jí staří předali.

  Na plně solidárním principu je založeno zdravotní pojištění. To funguje na principu běžného pojišťovnictví. Přispívají všichni, čerpají pouze nemocní. Podobně jako v každém pojištění všichni, kteří nevyhoří, se skládají na ty, co vyhořeli. Přispívají za jistotu, že kdyby vyhořeli, pomohou ti ostatní.

  Tento, desetiletími prověřený systém se pravicové strany, propagující bezohledný individualismus na úkor solidarity, rozhodly z gruntu rozbourat. Ve svůj vlastní prospěch.

 

  Jaký dopad má realizace Topolánkova ruksaku lze znázornit tabulkou. (je uvedena v příspěvku Proč chybějí peníze ve státním rozpočtu v rubrice 2010)

  Stačí vycházet ze zákonných ustanovení a obecně dostupných informací. V televizi bylo uvedeno, že v ČR se vyplácí přes 50.000 mezd vyšších, než 150.000,-Kč/měsíc (to je přibližně „strop“ zdravotního pojištění). Já jsem sice vloni na serveru Českého statistického úřadu objevil údaj 60.000 mezd vyšších než 200.000,-Kč/měs, ale budiž. I tak čísla ohromí.

 

Co tabulka ukazuje?

 

Vezmeme-li za průměr mezd „vyšších než 150.000,-Kč/měs.“ mzdu 200.000,-Kč/měs., (nejsou neobvyklé mzdy 500.000,-Kč/měs, - pan Žaluda, Roman,  horentní odměny loajálních náměstků ministrů, nebo sekretářek, příjmy advokátů a exekutorů, honoráře herců umělecké letky podílející se na slaboduchých seriálech, honoráře profláknutých hvězdiček v porotách slaboduchých soutěží a.t.d. Jenom pan Dvořák přiznal příjmy 50 milionů za 7 roků.)

 

  Buďme tedy střízliví:

  Při 50 000 mzdách 200.000,-Kč/měs přichází státní rozpočet každý rok o:

1)   9 294 642 000         (přes devět miliard) na  sociálním pojištění

2)  19 932 432 000        (přes devatenáct miliard) na daních z příjmů

     29 227 074 000      (přes 29 miliard)   celkem ztráta příjmů státního rozpočtu

 

3)  3 983 400 000           (téměř 4 miliardy) ztráta zdravotních pojišťoven

 

Tento stav trvá k dnešnímu dni 4 roky.

 

Za 4 roky trvání této pravicové Topolánko-batohové reformy přišel stát o

                                                                                 téměř 117 miliard korun

                                             a zdravotní pojišťovny téměř o 16 miliard korun.

 

 Třeba by bylo i na důchody a zdravotní pojišťovny by mohly proplácet i léčbu pacientů s roztroušenou sklerózou.

 

To ovšem platí uvažujeme-li průměrnou nadprůměrnou mzdu 200.000,-Kč/měs.

 

Uvážíme-li průměrnou mzdu 250.000,-Kč/měs, jsou sumy závratné.

Celková ztráta (daň + sociální pojištění) činí za 4 roky:

 

172 miliard, 558 milionů, 296 tisíc korun

 

  Uvážíme-li pro ilustraci ztráty z jediné mzdy  500.000,-Kč/měs (i takové se vyskytují):

 

 Tomuto zasloužilému občanovi a jeho zaměstnavateli je státem odpuštěno každoročně 2.819.730,-Kč. (2 miliony 819 tisíc 730,-Kč)

 

1.022 důchodců musí každý měsíc (z každého důchodu) zaplatit 30,-Kč regulační poplatek u lékaře a přispět 200,-Kč při nákupu potravin prostřednictvím zvýšené DPH, aby se ztráta státního rozpočtu z této jediné mzdy vyrovnala.

 

A teď ten překlad do češtiny:

Co nám to tedy náš zachránce vyhákoval na svém ministerstvu?

 

  Pan geniální ministr financí, uznávaný a oceňovaný celým světem nám sdělil, že prebendy pro bohaté je potřeba zachovat za každou cenu. Ztrátu musí vyrovnat důchodci, matky s dětmi, široká veřejnost pracující za podprůměrnou mzdu (podle údajů Statistického úřadu 2/3 zaměstnanců průměrné mzdy nedosahuje), všichni nezaměstnaní, všichni invalidi a životní ztroskotanci žijící z podpory v hmotné nouzi. Ti to musí pochopit. Jinak se zřítíme do propasti horší než Řecko. Jestliže to tito vyjmenovaní nevydrží a vyskáčou z oken, s mostů, nebo pod vlak, vyřeší to i důchodový problém.

  Pan ekonomický genius nám zdůrazňuje, že plní vůli voličů a programové prohlášení vlády, neboť voliči rozhodli, že daně se zvyšovat nebudou. Deficit státního rozpočtu je nutno řešit na výdajové straně omezováním výdajů. Do výdajové strany řadí i razantní zvyšování DPH. To má vyřešit výdajovou stranu a nikoli zajistit příjem státního rozpočtu. Prostě genius.

  V žádném případě nelze říci: Dosti srandy hošánkové, za čtyři roky jste si nahrabali, vrátíme vše do stavu, který tady byl po desetiletí až do 31.12.2007 a ekonomika rostla, že jsme žasli. Údržba Vašich vil na Floridě, v Toskánsku, jachet v námořních přístavištích přece neco stojí. Ta lůza by Vás o to chtěla připravit. Těm stačí tvrdé rohlíky. Třetí den jsou ve slevě.

  Shora uvedený výpadek příjmů státního rozpočtu je výsledkem geniální strategie pracovitého hákovače, který nedbá na své zdraví a s nasazením všech sil usiluje o blaho národa. Teď mu ty peníze v rozpočtu pochopitelně chybí. Jako správný chlap se ovšem nevzdává své myšlenky a jako malé dítě se vzteká, dupe nožičkama a mstí se na těch, kteří se nemohou bránit. Nepochybuje o své genialitě a když mu něco nevychází, nehledí vpravo, vlevo, prosadí si své bez ohledu na cokoli. Když se kácí les, létají třísky. Nevadí, že v tomto případě létají důchodci. S mostů a pod vlaky.

  Špičkový ministr financí nás zastrašil, že valorizace důchodů v roce 2013 by nás stála 12 miliard. To by nás srazilo natolik do propasti, že naše děti by již neměly z čeho žít. Musíme si uvědomit, že takto hazardovat nemůžeme. Odpustit 30 miliard těm nejbohatším je normální. 12 miliard pro důchodce by nás vrhlo do propasti. 

  Úplně jsem zaslzel, když nám tento šlechetný zachránce národa sdělil, že „zamrazí“ důchody. Všimněte si: Nikoli zmrazí. ZAMRAZÍ. Dbá na vhodnou terminologii. Zamáčkl jsem slzu, když připustil, že pouze na přechodnou dobu. Na tři roky.  Ten dobrý člověk je už ze své usilovné práce na záchraně národa a z hákování na ministerstvu (denně od 7:00) natolik psychicky vyčerpán, že si vůbec neuvědomuje, že hovoří o důchodcích. Pro mnohé budou ty jeho přechodné tři roky posledními v životě. Jistě je potěší, že opatření je pouze přechodné.

Jan Sladký