Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ještě k nadstandardním a podřadným občanům.

Ještě k nadstandardním a podřadným občanům.

  Existuje ještě jeden pohled na pravicový výron „reformního“ řešení zdravotnictví vypracovaný hodným dědečkem MUDr. Hegerem. A sice humánní, tedy lidský, ještě lépe společenský. A to nejen lidsky společenský, ale obecně společenský. Hojně rozšířený v živočišných společenstvích živočichů stejného druhu.
 Pravidelnou masáží, zaměřenou zejména na potlačení i posledních zbytků pocitů sounáležitosti, jakožto morálních deformací hrubě v nás zakořeněných zločinným režimem, nad nímž jsme zvítězili a před nimiž je nutno si odplivnout, jsme byli dotlačeni do „moderního“ přesvědčení, že za všechno se platí.
 A tak ochotně platíme bankám, za to, že jim půjčujeme své peníze aby s nimi mohly banky obchodovat, odevzdáváme poslušně daně na chod státu a když od státu cokoli potřebujeme, tak si to zaplatíme. Platíme za vydání jakéhokoli i předepsaného, zákonem nařízeného potvrzení, za jakýkoli úkon, kterým státní úředník splní svou pracovní povinnost, za níž dostává z našich daní mzdu. Námi financovaný stát, zprivatizovaný úzkou vrstvou kmotrů, našimi penězi získává provozní kapitál ke svému podnikání a své služby nám zpětně prodává.
 Platíme mýto za to, že se svezeme po dálnici vybudované za naše peníze, platíme za zaparkování na místě, které patří městské části, tedy nám všem. Zejména v místech, kam všichni musí. Před úřady, před jakýmikoli institucemi. Podle zásady: Čím více překážek které budou muset občané překonávat nastavíš, tím více peněz vybereš. Prostě platíme za všechno.
 Budiž. Nelíbilo se nám, když bylo všechno všech, zazvonili jsme si klíči a teď už máme, co jsme chtěli. Prostě máme se dobře a dobře nám tak.
 Po tak dlouhé masivní masáži už většina ani nedomyslí, co znamená standard a nadstandard ve zdravotnictví. Dokonce jsem v jedné diskusi objevil názor: Proč se většina diví, že za nadstandard by se mělo připlácet. Vždyť se nikdo nediví, že si někdo připlácí na lepší bydlení.
 Dovolím si upozornit, že zdravotní zajištění člověka je přece jenom něco jiného. A to nejen z pohledu sociální, tedy mezilidské sounáležitosti. Pro pravici je slovní základ socius – příslušník téže společnosti, druh, sprostým výrazem, hodným odplivnutí.
 V případě standardu a nadstandardu v poskytování zdravotní péče však dostává na frak i samotná podstata pravicové filozofie, o demokracii nemluvě.
 I fundament pravicové filozofie, tvrdý individualizmus, konkurenční soutěž s absolutním potlačením jakéhokoli soucitu se slabším jedincem, vychází z předpokladu, že každý jedinec má možnost svou existenci obhájit. Záleží tedy pouze na něm, jak své schopnosti využije, jak se o sebe postará.
 Každá společnost buduje zdravotnictví jako službu určenou výhradně těm jedincům, kteří jsou stiženi nějakým neduhem. Zdraví jedinci zdravotnictví nepotřebují. A tady je ta trhlina. Atakem choroby ať již chronické, nebo akutní, nebo úrazem, je jedinec vyřazen z tvrdé konkurenční soutěže a nejen že nemůže využívat svých schopností k uhájení existence, ale není schopen ani individuálně chorobu léčit a tak usilovat o návrat do konkurenčního boje.
 V případě choroby, nebo úrazu je postižený jedinec odkázán na pomoc druhých. Zdravých, kteří zdravotnictví nepotřebují. Tuto zásadu chápou i delfíni. Svého nemocného nebo zraněného druha vynášejí k hladině, aby se neutopil. Tedy zdraví delfíni pomáhají postiženému.
 Protože náklady na léčení v mnoha případech jsou skutečně vysoké a často přesahují finanční možnosti postiženého, slušná, demokratická společnost zde začala uplatňovat systém pojištění. Tedy finančního pojištění. Velice chytrý systém. Vychází z toho, že do systému přispívají všichni, čerpají z něho pouze postižení. To platí pro všechny druhy pojištění. Havarijní pro případ poškození automobilu, pojištění bytu nebo domu proti vyloupení, nebo požáru. V tomto systému drtivá většina přispívá do systému a za celý život nevyhoří, nebo není vyloupena. Všem se ale dostává jistoty, že kdyby jej něco takového postihlo, systém mu pomůže. Prostě všichni ti, kteří celý život nevyhoří, přispívají solidárně těm, kteří měli smůlu a vyhořeli.
 V českém zdravotnictví tomu hodný dědeček MUDr. Heger utnul tipec. Zdraví přece nebudou pomáhat nemocným. Rozhodlo se, že ti nejbohatší již nemusí do systému odevzdávat stejný díl svých příjmů jako plebs. Jak vysvětlil Julínek, přispívali by daleko více, než mohou sami spotřebovat. Přece nebudou solidárně přispívat těm, kteří to potřebují. Své desetitísícové měsíční úlevy budou sloužit pouze jim. Na zajištění nadstandardu pro ně samé.
 Doktor Heger rozhodl, že vzniklý výpadek příjmů musí nahradit sami postižení. Dědeček prostě usoudil, že onemocní-li někdo, čímž se stane práce neschopným, jistě bude mít dost prostředků aby si mohl dovolit konzumovat zdravotní péči na úrovni doby. Moudrým rozhodnutím jsme zrušili zákaz připlácení na kvalitnější zdravotní péči. Může si tedy připlatit za nadstandard. Zejména tak může činit, je-li nemocen dlouhodobě, nebo je trvale invalidní, a celoživotně vyřazen z produktivní činnosti. Nezaplatí-li, kvalitnější péče se mu nedostane.
 Zkuste říci delfínům, že než začnou zachraňovat svého druha, měli by nad ním chvíli kroužit a zjistit, zda bude mít dostatek prostředků, aby jim jejich zásah nahradil. Nebude-li mít, měli by ho nechat ležet na dně. Delfínům byste to asi nevysvětlili. MUDr. (doktor lékařských věd) Heger to dokázal.
 Je ale pravda, že pan ministr Heger stanovil povinnosti i pro lékaře. A nasadil tvrdé pokuty za jejich porušení. Cože to pan ministr lékařům nařídil? Lékař musí pacienta podrobně informovat o jeho stavu, podrobně vysvětlit, co se pacientovi bude provádět a zejména, kolik bude připlácet.
 Co bude oním nadstandardem, tedy kvalitnější léčbou za použití nejmodernějších poznatků a vybavení? Tolik přetřásaná vymoženost – operace robotem, laparoskopie, kvalitnější kyčelní kloub, operace šedého zákalu a moderní onkologické léky. Tolik zatím prošlo tiskem.
 Dejme si to opět do souvislostí: Lékař stanoví diagnosu a podle nařízení pana ministra podrobně informuje pacienta. Na závěr mu sdělí, kolik bude doplácet. Pacient na „nadstandard“ nebude mít. Nastane tato situace:
 Lékař, odborník, specialista má před sebou pacienta. Vidí jeho stav, dokáže jej posoudit. Dobře ví, že při operaci šedého zákalu by pacientovi lépe prospěla multifokální čočka. Nepoužije ji ale, protože pacient nemá peníze. Multifokální čočka je pouze pro bohaté, kterým jsme pro tento případ odpustili a pouze pro jejich použití ponechali podstatnou část jejich odvodů do fondu zdravotního pojištění.
 Rovněž při totální endoprotéze lékař ví, že lepší pro pacienta by byl kvalitní kyčelní kloub, neboť má delší životnost. Nepoužije jej, protože se jedná o „sociálně slabého“ pacienta a namontuje kloub, o kterém ví, že za dva roky se bude muset vyměnit a pacienta bude mít opět na stole.
 Při postoji nad onkologicky nemocným pacientem lékař, přesně seznámený s pacientovým stavem dobře ví, že by pomohl moderní onkologický lék. Využil-li by nejnovější poznatky vědeckého výzkumu, byla by velká naděje na uzdravení. Lékař ovšem tento preparát nepoužije, neboť pacient je nemajetný. Odborně vzdělaný špičkový lékař s mnohaletou zkušeností vědomě odmítne poskytnout pacientovi lékařskou péči na úrovni doby a vědomě podá lék, o kterém ví, že jeho účinnost je několikanásobně nižší. Pak již pouze sleduje, jak málo účinný lék podal.
 Naskýtá se otázka, zda má stát morální právo stanovit neposkytnutí první pomoci laikem, který se náhodou octl v blízkosti postiženého za trestný čin. A jako takový jej trestat. Tento laik může být odborníkem na cokoli, např. jadernou fyziku, o zdravotnictví však nemusí vědět vůbec nic. Dokonce může mít obavy, že svým zásahem by postiženému mohl ublížit.
 Když tentýž stát zakazuje lékaři, odborníkovi, specialistovi, zaměstnanému v zařízení určeném na poskytování zdravotní péče použít nástroje, léčiva i zdravotní postupy o kterých se domnívá, že by mohly pacientovi prospět, jestliže pacient nezaplatí.
 Základy lékařské péče stanovil 450 let před naším letopočtem Hippokrates, který na řeckém ostrově Kos vybudoval v Asklepiónu z původního kněžiště hospital, jehož situační i personální organizace je vzorem i současných nemocnic. Stanovil i morální kodex pro lékaře, který se nazývá Hyppokratova přísaha. Tuto Hypokratovu přísahu skládají medici při udělování akademického titulu. Obrovským Hyppokratovým přínosem bylo, že nedělal rozdíly mezi pacienty a lékaře zavazoval k tomu, aby veškeré své znalosti, dovednosti a zkušenosti používali ve prospěch pacienta, bez ohledu z jakého sociálního prostředí přichází.
 Tuto přísahu skládal i pan ministr zdravotnictví MUDr. Heger. Věřím, že své poslání lékaře chápal správně a své poslání vykonával s plným nasazením. Svědčí o tom i fakt, že dlouhou dobu byl ředitelem krajské nemocnice. No a hle: Stačilo několik měsíců v politickém prostředí, několik měsíců tlaku politických rentiérů, kteří si zprivatizovali stát a Hyppokrates je zapomenut. Zbytek z rozkradeného fondu zdravotního pojištění je nutno uchránit pro zdravotní zajištění VIP občanů. 80% občanů nezaměstnaných, nebo pracujících za podprůměrnou mzdu si musí zdravotní péči na úrovni doby zaplatit navíc.
 Je ještě jedno vysvětlení počínání vlády a tím i hodného dědečka MUDr. Hegera, který poslušně plní záměry vůdců vládního klanu. A zas ty zatracené souvislosti. Problém důchodového systému. Zde se veřejně uvádí, že zvyšující se úrovní zdravotnictví se lidský věk prodlužuje a tím se systém hroutí.
 Tím, že zdravotnický systém bude budován především pro 15-20% VIP občanů s astronomickými příjmy a zbývajících 80% populace se přesune do méně účinné zdravotní péče druhé kategorie s úspornými náklady, se tento negativní dopad pokroku medicíny výrazně eliminuje a průměrný věk dožití se sníží. Tím výrazně poklesne čerpání všech důchodů včetně starobního.
   Při tomto rozčlenění zdravotní péče na péči o VIP občany a socky a současném zvyšování věku odchodu do důchodu je veliký předpoklad, že stále větší procento populace bude sice nadále celý život přispívat do systému důchodového pojištění, ale důchodu se nedožije.
 Není vyloučeno, že následkem těchto „reforem“, které se vláda cítí povinna provést v zájmu blaha všeho lidu dojde k tomu, že důchodový systém bude přebytkový. Tyto přebytky musí vlastníci zprivatizovaného státu vyvést mimo státní rozpočet, aby mohli pobírat dividendy ze svého podniku – státu. Na to jsou připraveny soukromé penzijní fondy, kam se budou tyto přebytky 30 roků převádět, aniž by fond musel jedinou korunu vyplatit. (jestliže se, podle dalšího reformátora Drábka, budou moci zapojit pouze občané mladší než 35 let, první důchod se vyplatí za 30 roků). Co bude za 30 roků s penězi, které si důvěřivci v současnosti uloží?
 Myslím, že takovéto „reformy“ nemají chybu.
 Členění lidí na nadlidi a podřadnou rasu, prosazoval Hitler. Dokonalou selekci svých pacientů prováděl Mengele. Je vidět, že historie nám dává mnoho poučení a předkládá mnoho vzorů. Nikoli pouze Hyppokrata.
Jan Sladký