Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. hodina dějepisu pro jihočeské studenty

2. hodina dějepisu pro jihočeské studenty.

  V minulé hodině jsme si stručně popsali události druhé světové války a její dopad na Českou republiku. Odtržení příhraničních oblastí – Sudet a jejich začlenění do Velkoněmecké Říše na základě Mnichovské dohody, kterou nás západní mocnosti donutily vzdát se bez boje Hitlerovi, a posléze převzetí správní moci nad zbytkem území vytvořením Protektorátu Čechy a Morava. Odtržení Slovenska a jeho tichou spolupráci s Německem. Spojenecké letecké nálety zejména americké armády těsně před koncem války s cílem zničit v Československu důležité průmyslové objekty. Připomněli jsme i Slovenské národní povstání a reakci Stalina na něj. Dále problémy rozbombardované, válkou zničené Evropy, zejména nedostatek potravin.

 To proto, abyste lépe pochopili situaci, ve které proběhly v roce 1948 volby, které s velkou převahou vyhrála Komunistická strana Československa.
 
 Pro pochopení poválečného vývoje v Československu je nutno uvést některá další fakta. V prosinci 1943 podepsal Dr. Edvard Beneš jako prezident v exilu smlouvu o spolupráci se Sovětským svazem. Tento akt je z historického hlediska posuzován různě. V každém případě tím výrazně určil poválečný vývoj v Československu. Mnozí tvrdí, že tím Beneš zbytečně orientoval Československo na východ, do područí Sovětského vývoje.
   Těžko říci. Opět platí, že po bitvě je každý generálem. Můžeme tento akt ale posuzovat i jako realistický krok prezidenta Beneše, který v okamžiku podpisu této smlouvy mohl pouze mlhavě předvídat další vývoj. Beneš byl jistě přesvědčen, že Německo bude poraženo. A že bude poraženo spojeneckými armádami. V čerstvé paměti měl Mnichovskou dohodu, kdy Československo bylo pro západní spojence pouze malou, bezvýznamnou zemičkou uprostřed Evropy, kterou s vidinou vlastní záchrany bez rozpaků předhodili Hitlerovi. Jistě mohl i předpokládat, že po válce bude Evropa rozdělena do sfér vlivu vítězných mocností. A jistě mu bylo jasné, že Československo, vzhledem ke své poloze, padne do sféry vlivu Sovětského svazu.
 Můžeme tedy na Benešův podpis smlouvy se Sovětským svazem nahlížet i jako na pokus uzavřít smlouvu se Sovětským svazem ještě v době, kdy mohl jednat jako představitel suverénního státu, tedy jako rovný s rovným. Jistě mu muselo být jasné, že později, až bude Československo spadat oficiálně, do mezinárodně uznávané sféry vlivu Sovětského svazu, by musel přijmout horší podmínky. Můžeme tedy tento krok Edvarda Beneše chápat i tak, že se tímto krokem snažil získat poměrně demokratickou smlouvu, na kterou se bude moci v budoucnu odvolávat.
 Nezbývá, než vzít uzavření této smlouvy a její podpis, jako historický fakt, o jehož pravých důvodech a pohnutkách se zřejmě nikdy nedovíme.
 Jaltskou konferenci, která stanovila konečnou fázi bojů 2. světové války a položila základy k poválečnému rozdělení Evropy, jsme zmínili.
 V době, kdy válka v Evropě již skončila, probíhalo velké množství jednání mezi představiteli vítězných mocností s cílem dohodnout poválečné uspořádání Evropy a zajistit, že se nebude opakovat taková katastrofa, jakou byla druhá světová válka.
 Velmi významná byla Postupimská konference, která proběhla 17.července až 2.srpna 1945 v Postupimi. Na této konferenci bylo uzavřeno mnoho dohod, které velice významně ovlivnily poválečný vývoj v Evropě. Bylo dohodnuto, že Německem anektované (zabrané) území bude vráceno (u nás pohraniční pásmo - Sudety). Dále bylo dohodnuto opětovné oddělení Rakouska od Německa. Německo bylo rozděleno do čtyř okupačních zón, v každé z nich vykonávala správu jedna z vítězných mocností. USA, Anglie, Francie, a Sovětský svaz.
 Protože každá válka je kořistnická, byl dohodnut i „posun“ hranic mezi státy. Východní část Polska (asi ¼ území) zabral Sovětský svaz. Jako „odškodnění“ získalo Polsko téměř stejnou část na západě, na úkor Německa. Polsko bylo prostě posunuto na západ. Československo přišlo o Podkarpatskou Rus. Slovensko tak přišlo o 1/3 svého území. Toto území připadlo Ukrajině, tedy Sovětskému svazu. Nyní se toto území nazývá Zakarpatská oblast.
 Již 14. června 1940 Sovětský svaz anektoval, tedy násilně zabral a začlenil do svého státu Pobaltské republiky. Estonsko, Lotyšsko a Litvu.
 Pro okupaci Německa byl přijat t.zv. Program 4 D:
Demilitarizace. Německo muselo rozpustit armádu a nesmělo žádnou vlastnit.
Denacifikace. Znamenala rozpuštění a zákaz Hitlerovy strany Národně socialistické a zákaz politických stran podobného zaměření.
Demokratizace. Znamenala, že všechny státní a správní orgány musí být voleny v demokratických volbách.
Demonopolizace. Znamenala likvidaci moci soustředěné do rukou velkých průmyslových gigantů a zákaz výroby vojensky použitelných výrobků. Jako zajímavost lze uvést, že Německo nesmělo vyrábět např. spalovací motory, neboť ty jsou vojensky zneužitelné. Pozdějším jednáním se Německu podařilo prosadit, že dvoudobé motory jsou mimo tento zákaz. Proto se ve východním Německu vyráběly Trabanty a Wartburgy.
 Na Postupimské konferenci byl dohodnut i odsun Němců, tedy občanů německé národnosti z okolních států do Německa. Tedy to, co my a i odsunutí Němci nyní nazýváme vyhnáním Němců.
 Toto opatření bylo přijato na základě zkušeností, neboť občané Německa, kteří osídlovali pohraniční oblasti okolních států tvořili t.zv. „pátou kolonu“. Po nástupu Hitlera k moci se hlásili k německé Říši a požadovali „návrat do vlasti“. I s územím.
 Protože frontovou linií, později zvanou jako Železná opona, byla Evropa rozdělena na západní, kapitalistickou a východní, „socialistickou“, vzrůstalo mezi těmito systémy napětí, které nyní nazýváme Studená válka.
 Toto napětí – „Studená válka“ se přenášelo i do okupačních zón rozděleného Německa. Zóna pod správou Sovětského svazu se velice rychle vyčlenila z této společné správy a vzniklo „východní Německo“ (NDR). Zbylé zóny pod správou USA, Anglie a Francie tvořily „západní Německo“ (NSR). Tyto zóny byly původně volně průchozí. Vztahy rozděleného Německa se velice rychle přitvrzovaly. Vznikly hranice, velice brzy i vlastní měna. Sice obě byly marky, ale východní a západní. A vznikl mezi nimi i oficiální směnný kurs.
 Velice zvláštní byla situace v Berlíně. Ten sice celý ležel na území východního Německa, ale jako hlavní město byl i Berlín rozdělen na čtyři zóny mezi mocnosti. Tam vznikalo obzvlášť silné napětí.
 Protože se jednalo o jedno město, kde mezi jednotlivými městskými částmi jezdily tramvaje, metro (S-bahn, U-bahn), byly všechny části původně volně průchozí. To se východním ideologům nelíbilo, tak vystavěli hranice i v Berlíně. Vznikl východní a západní Berlín. Nakonec tato snaha vyvrcholila vystavěním pověstné Berlínské zdi.
 Jak se vystupňovalo nepřátelství mezi sovětskou zónou a ostatními mocnostmi, svědčí pověstný letecký most. Protože celý Berlín ležel na území ovládaném Sověty, museli západní spojenci při zásobování západní části města projíždět přes území východního Německa. Vedení v Moskvě usoudilo, že „to tedy ne“. Tvrdili, že tudy proudí do tábora socialismu proudy západních diverzantů s cílem rozložit celý Stalinův blok.
 A tak 24.června 1948 vyhlásili blokádu. Zatarasili všechny přístupové cesty k západnímu Berlínu. Spojencům nezbylo nic jiného, než zásobovat západní Berlín letecky. To byla obrovská akce. Zásobovat úplně vším tak veliké město není legrace. A tak každé tři minuty přistávalo na letišti v západním Berlíně velkokapacitní letadlo. Vozilo se všechno. Potraviny, léky, ošacení, topivo, spotřební zboží i toaletní papír. Prostě úplně všechno. Tato absurdita trvala celých 11 měsíců. Do května 1949.
 Za zmínku ještě stojí, že na západním okraji Berlína, v části Spandau (Špandava), stála věznice, ve které byli vězněni. nacističtí váleční zločinci, souzení v Norimberském procesu. 11 ze souzených bylo odsouzeno k trestu smrti. Ve Špandavské věznici byli vězněni ti zločinci, kteří byli odsouzeni k věznění. V dozoru a střežení této věznice se armády všech čtyř mocností střídaly v jednoměsíčních intervalech.
 Vězňové v této věznici umírali, nebo byli po odpykání trestu propouštěni, až zbyl jediný vězeň, Rudolf Hess, Hitlerův pobočník a osobní sekretář. Byl odpůrcem války s Anglií. 10.května 1941 odletěl tajně do Anglie. Údajně sjednat s Anglií příměří. Vyskočil padákem nad Skotskem, byl zajat a vězněn v Anglii. Po válce byl souzen v Nirimberském procesu. Odsouzen byl na doživotí. Ten měl velice tuhý kořínek. Údajně spáchal sebevraždu v roce 1987 ve věku 93 let.
 Po Hessově sebevraždě byla věznice zbourána, aby se nestala poutním místem neonacistů. Hess však byl pohřben ve Wunsiedelu v Bavorsku. Jeho hrob si vybrali neonacisti a každoročně v den jeho úmrtí pořádali k jeho hrobu demonstrativní pochody. 
V roce 2011 byl proto Hess exhumován, zpopelněn a popel vhozen do moře.
 K jednání v Postupimi je nutno ještě uvést, že době jednání válka v Evropě sice skončila, ale na východě dosud zuřila urputná válka s Japonskem, které mělo podobně agresivní plány, jako v Evropě Hitler. V této válce bojovali především Američané. USA se výrazně snažily a v Postupimi zvláště, přimět Stalina k tomu, aby v této válce s Japonskem otevřel s Rudou armádou druhou frontu a pomohl Japonsko porazit. Stalin odmítal. Zřejmě to byl jeden z důvodů, proč se USA rozhodly tuto válku rázně ukončit svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. (6. a 9. srpna 1945) Jednání v Postupimi končila 2. srpna 1945.
 Dalším důvodem zřejmě byla odplata na zákeřný útok japonského letectva na Pearl Harbor 7.prosince 1941. Pearl Harbor je zátoka na Hawajských ostrovech, kde měly USA zakotveny své námořní válečné lodě. Japonci provedli velice zákeřný letecký útok dvěma sledy, bez varování, bez vyhlášení války. Útok načasovali na neděli 7.prosince 1941 přesně v 8 hodin ráno. V tu dobu v neděli posádky lodí stojí v parádních uniformách nastoupeny na palubách a za zvuků hymny vztyčují vlaku.
 Zákeřný, nečekaný útok Japonců způsobil takový zmatek, že se Američani téměř nezmohli na obranu. Zahynulo 2400 amerických námořníků, 1200 jich bylo zraněno. Takovou zákeřnost nemohly USA přejít bez odvety.
 
 Dalším, pro Československo velice významným protokolem, byl t. zv. Košický vládní program. Byl vyhlášen 5.dubna 1945 v Košicích, dojednán a podepsán byl však již 29.března 1945 v Moskvě.
 Tento program vzešel z jednání prezidenta Beneše s Klementem Gottwaldem, jako předsedou nejsilnější opoziční strany.
 Hlavním cílem těchto dohod bylo co nejrychleji obnovit válkou rozvrácené hospodářství.
 Bylo stvrzeno opětovné spojení Československa. Bylo stanoveno, že pod státní správu bude převeden majetek kolaborantů a zrádců. Těm byl majetek vyvlastněn bez náhrady.
 Obě strany se shodovaly, že v zájmu obnovení hospodářství budou zestátněny (znárodněny) podniky zaměstnávající více než 500 zaměstnanců. S tímto plánem znárodnění přijel Beneš již při návratu z exilu v Anglii.
 Znárodnění bylo mezi obyvatelstvem tak populární a očekávané, že tento plán byl přijat bez jakýchkoli výhrad a diskusí.
 Dnešní tvrzení, že znárodňování majetku je čistě komunistický výmysl není pravdivé. Mnoho velkých, válkou zasažených podniků jako Škoda v Plzni, ČKD v Praze by nebyly schopny bez účasti státu obnovit provoz.
 Dohody dohodnuté na mezinárodní úrovni v Postupimi a vnitrostátně v Košicích, zejména odsun německého obyvatelstva, konfiskace majetku zrádcům a znárodnění velkých podniků realizoval prezident Beneš svými pověstnými dekrety z 24.října 1945.
 Tyto dekrety byly slavnostně vyhlášeny na velkém shromáždění lidu k oslavě vzniku Československa 28. října 1945. Proto byl tento den po 40 roků vlády KSČ oslavován jako den znárodnění. Dnes jej opět slavíme jako den vzniku Československa
 Dohodnuto bylo a v dekretech bylo i uvedeno, že vyvlastnění (znárodnění) bude provedeno za úhradu. Vyplácení těchto úhrad však vázlo, některé resty se řeší dodnes.
 Myslím, že je vhodné uvést, že při jednání v Košicích vznikl jediný třecí bod a to o definici obnovovaného Československa.
 Zatím co Beneš prosazoval československý stát jako jednotný stát, slovenská strana trvala na společném státě dvou národů, Čechů a Slováků. Slovenská strana si vymohla i rozdělení správních kompetencí a značnou část si převedla na Slovensko. Proto v Parlamentu, tehdy Národním shromáždění, zasedaly Česká národní rada a Slovenská národní rada.
 Již zde byla cítit silná vůle slovenských představitelů po emancipaci Slovenska, která vyvrcholila po roce 1989 t. zv. „Pomlčkovou válkou“, kdy Československo ve velice krátké době několikrát změnilo svůj název. Nejprve ČSFR, (Československá federativní republika), Později Česká a Slovenská federativní republika, a dále Česko-Slovenská republika.
 Na výtky české strany, že se Slovensko snaží odtrhnout, odpovídali slovenští představitelé (Ján Čarnogurský), že pomlčka není pomlčka, ale spojovník. Snaze Slovenska o samostatnost nešlo zabránit. Slovensko se osamostatnilo a 1.1.1993 vyhlásilo samostatný stát. Nutno ovšem podotknout, že se tak stalo bez referenda o této otázce. Rozdělení Československa bylo provedeno výhradně dohodou politických špiček té doby. Na straně české Václav Klaus, na straně slovenské Vladimír Mečiar.
 Košickým vládním programem byl definován charakter obnoveného Československa a vytýčeny hlavní směry vývoje. Je významné, uvést obecnou náladu občanů ČSR. Vládlo obecné nadšení z konce války a obrovské odhodlání obnovit a vybudovat si společný stát. Lidé s velkým nadšením odklízeli následky války ale i budovali potřebné objekty. Spontánně se zúčastňovali brigád, bez nároku na plat. Prostě ústřední heslo „Vyhrnem si rukávy a vybudujeme si republiku“, pramenilo přímo z přesvědčení celé veřejnosti.
 V této společenské atmosféře se přiblížily volby v roce 1948. Tyto volby s velikou převahou vyhrála komunistická strana Československa.
 
 Po volbách roku 1948 se však ukázalo, že v Československu nevládne vítězná strana KSČ, ani vláda, kterou tato strana sestavila. Ukázalo se, že celá KSČ i vláda Československa jsou pouhými loutkami, které pevnou rukou řídí vůdce Sovětského svazu, Josip Vissarionovič Stalin. Původem Gruzínec, vlastním jménem Džugašvilli. Krutovládce, jehož metody vládnutí jsme již zmínili v minulé hodině. Jeho krédem, s nímž se netajil, bylo: Lidé za mnou musí jít ze strachu, nikoli z přesvědčení. Kdyby šli z přesvědčení a zjistili by opak, se stejným přesvědčením půjdou proti mně.
 A tvrdosti se Stalin nebál. Měl letité zkušenosti z vlastní země, jak udržet poslušnost násilím a atmosférou strachu.
 Do Československa vyslal své lidi. Zcela podle dohod z Jaltské konference. Tam se přece dohodli, že spojenci ve svých sektorech budou dohlížet na demokratický vývoj v Evropě. Problém byl, že Stalin si přestavoval demokracii po svém.
 Agenti, které vyslal Stalin (lid jim říkal poraděnkové), měli jasný úkol. Demonstrovat veřejnosti sílu a vyvolat strach. Stalin nařídil pro výstrahu všem „spřáteleným státům“ postupovat tvrdě.
 Poraděnkové se činili. Už na podzim 1949 začalo zatýkání a vykonstruované politické procesy. Aby všichni viděli, jak dopadnou ti, kteří odmítnou poslouchat. Prvním zatčeným byl Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu. Aby účinek byl co největší, byly vybírány oběti v nejvyšších kruzích. Aby se předvedlo, že tyranie se nezastaví před ničím. To byl Stalinův styl. Doma také nechal popravit nejvyšší generály své armády.
 11.března 1950 měli odletět naši hokejisté na mistrovství světa do Londýna. Odlet byl „zdržen“.
 Příští den byla většina z nich zatčena. Byli označeni za nepřátele dělnické třídy a obviněni z úmyslu emigrovat. Dostali tresty 1 rok až 15 let. Nejvíce dostal Gustav Bubník – 14 let a brankář Bohumil (Bóža) Modrý – 15 let.
 První velký monstr proces, kde byly vyneseny rozsudky smrti byl vykonstruován se skupinou Milady Horákové, členkou České strany národně sociální. Popravena byla 27.června 1950. Následovaly další procesy. Nejznámější se „skupinou“ Rudolfa Slánského. To byl první tajemník Ústředního výboru KSČ. Klement Gottwald, tehdejší prezident, byl donucen pod pohrůžkou, že bude do „skupiny“ též začleněn, vydat svého nejlepšího kamaráda Slánského. Kdyby nevydal, visel by vedle něho.
 Aby se zastrašila i mládež, byl uspořádán i proces s partou mladých lidí – chuligánů. To byli tehdejší „páskové“, jak si sami říkali a vyznávali západní kulturu. Udělali z nich zločince. Vymysleli pro ně název Vyšehradští jezdci a obvinili je, že v Praze na Vyšehradě přepadávali staré lidi, na neděli jezdili do trampských osad a šířili západní, nepřátelskou kulturu a ideologii. Jejich vůdce si říkal Kozina. Dostali tvrdé tresty, trest smrti naštěstí žádný.
 Aby účinek byl co největší, všechny tyto monstrprocesy byly přenášeny rozhlasem v přímém přenosu. Zejména zastrašující bylo vyhlašování rozsudků smrti. Přenášené rozhlasem.  Příliš se to nelišilo od doby, kterou měli tehdy ještě všichni v dobré paměti, kdy gestapo každý den vyhlašovalo rozhlasem i na plakátech, kdo byl popraven za schvalování atentátu na Heydricha.  
 Po vzoru svých gulagů nechal Stalin izolovat „politicky nespolehlivé“. Zejména pro výstrahu veřejnosti. Protože Československo neoplývá obrovskými neobydlenými prostory jako Sovětský svaz na Sibiři, využil všeobecné branné povinnosti, kdy každý občan musel narukovat na vojnu. Tady se přísně třídilo. Pro „nespolehlivé“ byly vytvořeny zvláštní vojenské útvary PTP (pomocné technické prapory). Vojáci v těchto útvarech nesměli mít zbraně (aby je neobrátili proti dělnické třídě) a byli využíváni pro těžké práce. V dolech, stavbách silnic i hospodářských budov. Nutno přiznat, že za práci byli placeni, sice mizerně, ale placeni.
 To byla opravdu svinská doba. Lidi se báli mluvit i v hospodě. Stačilo něco závadného říci a člověk „šel“.
 Propaganda, lépe řečeno vymývání mozků, byla mocná. Jakmile se při jakékoli příležitosti zahrála československá hymna, okamžitě se musela zahrát i sovětská. Byla-li nařízena výzdoba k jakémukoli výročí, musela vedle československé vlajky viset i sovětská. V každé ulici byl stanoven prověřený „uliční výbor“, který pečlivě kontroloval, kdo nevyzdobil. To si nikdo nedovolil. Všechno bylo sledováno a takový člověk se dostal na index. Sehnal pouze podřadnou práci, děti se „nedostaly“ na školu. Vysvětlováno to bylo: „Víš, soudruhu, ty nemáš politicky jasno“. Prostě Stalin měl všechno „pod palcem“. Jeho metody byly vyzkoušené a velice účinné.
 Co však bylo nejhorší, byl účinek této manipulace s veřejným míněním. V průběhu politických procesů přicházely z podniků tisíce petic odsuzující „zrádce“, které žádaly tresty smrti. Nešetřily takovými výrazy jako: Psovi psí smrt.
 Veřejnost se prostě nechala doslova „obalamutit“ precisně vedenou propagandou, zejména když lidé v rozhlasovém přímém přenosu ze soudní síně slyšeli jak se Rudolf Slánský i další „přiznávají“ k nejtěžším zločinům proti vlasti, jak přiznávají, že se spojili s agenty západních rozvědek s cílem rozvrátit budovanou republiku, jak připravovali puč, s cílem škodit pracujícímu lidu.
 Nikdo tehdy netušil, že vypovídají pod silnými dávkami drog, že doslova opakují výpovědi, které jim předepsali jejich věznitelé.
 Jak dokonalá byla masáž mozků dokládá případ herečky Jiřiny Štěpničkové, matky herce Jiřího Štěpničky. Ta padla do léčky tehdejší tajné policie. Fingovaným dopisem ze zahraničí, kde jí jakýsi režisér nabízel roli, byla vylákána k emigraci a na hranicích byla zatčena. Odsouzena byla 2.prosince 1952 k 15 rokům vězení.
 Ještě před samotným soudním jednáním se sešlo osazenstvo Vinohradského divadla v čele s předsedou místní organizace KSČ Otou Sklenčkou a podepsali petici, ve které žádali pro Jiřinu Štěpničkovou nejpřísnější trest, včetně trestu smrti. Osazenstvo tehdejšího Vinohradského divadla to znamená Vlasta Chramostová, Jiřina Jirásková, Antonie Hegerlíková, Vlastimil Brodský, Jiří Vala, Jiří Sovák, Ludmila Pelikánová. Pamětníci uvádějí, že proti byli pouze Lída Vostrčilová, Josef Chvalina a Jiřina Švorcová, pozdější Žena za pultem. Všichni ostatní podepsali. Později vše omlouvali svým mládím, že se nechali obalamutit silnou mediální masáží.
 Nelze je odsuzovat. Oni tehdy skutečně věřili, že si budujeme demokratický stát a tady je někdo, kdo je zrazuje. Jejich názor pramenil z budovatelského nadšení, kdy skončila válka a je potřeba společně budovat spravedlivou společnost. Údajně jediná Antonie Hegerlíková se později dokázala Jiřině Štěpničkové několikrát omluvit za svou mladickou nerozvážnost a po návratu Štěpničkové z vězení jí několikrát nabídla pomoc.
 Toto je nutné při posuzování historie uvést. Jako příklad, jak snadno se mladý člověk nechá zmanipulovat, jak nedostatek jeho zkušeností dokáží obratní manipulátoři využít a nadchnout jej pro silná slova a silné akce, kterých možná, bude on sám litovat. A už je nebude moci napravit.
 
 Taková byla tehdy doba. Vinit z toho ale jednoznačně pouze komunisty, záměrně v mladé generaci vyvolávat dojem, že kdyby zde nevládli komunisti, byl by zde ráj na zemi, jak se Vám dnes předkládá a neuvést zároveň, že pravým vládcem, kterému byli všichni nuceni se podřizovat, bylo Sovětské politbyro v čele se Stalinem, je překrucování dějin. Všichni věděli, že kdo by se vzepřel, šel by a už by ho nikdo neviděl. Stalin dobře věděl, že nárazníkové státy, které zabral po válce, jsou hraničními státy jeho impéria. A nutně potřeboval poslušnost těchto států, aby tuto hranici neprodyšně střežili. Na Československu si dal obzvlášť záležet, neboť dobře věděl, že ze zabraných států je hospodářsky nejvyspělejší, s největší tradicí západní kultury.
 Svalovat na komunisty všechno zlo, které zde bylo v této době pácháno, je jako tvrdit, že kat Mydlář byl masový vrah. Zabil přece spoustu lidí. Popravil dokonce i 27 českých pánů. Přestože jejich rozsudek neuznával a stál na jejich straně. Nakonec ale popravu vykonal. Uvědomil si, že kdyby odmítl, byl by povolán nějaký břídil a oběti by daleko více trpěly. Dnes máme v Praze na Staroměstském náměstí vyznačeno místo, kde kat Mydlář popravy vykonal.
 A tak můžeme posuzovat i pozici tehdejší KSČ. Můžeme na ní hledět i jako na politickou stranu, která měla skvělé ideály, ale ocitla se v nesprávný čas na nesprávném místě. A můžeme říkat, že to mohlo být ještě horší. Tehdy by se zamazala každá strana, která by byla u moci. Každá by musela poslouchat Stalinův diktát.
 Je obecně známé, že výklad dějin v čase podléhá různým úhlům pohledů a dějiny jsou vykládány podle aktuálních měřítek, podle toho, jaký politický směr v tom kterém čase převládá. Podle toho se přepisují zejména učebnice. Nejdůležitější je studovat dějiny z věrohodných pramenů a spolehnout se na vlastní úsudek.
Už zase zvoní.
Příští hodinu si uvedeme, zda se něco změnilo po Stalinově smrti.
Přestávka
Jan Sladký
 
 
 
 

 

 
 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA