Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak to vidí Ústavní soud

 Jak to vidí Ústavní soud

Fraška naší demokracie made in Czech dosáhla vrcholu. Předkládám Usnesení Ústavního soudu. Ústavou stanoveného soudního orgánu ochrany ústavnosti. (čl. 83 Ústavy České republiky)

Tento nejvyšší soudní orgán ochrany ústavnosti konstatoval, že tím, že někdo má nárůst inflace a tedy zvýšené životní náklady kompenzován valorizačním příplatkem od počátku roku, a jiný téměř o měsíc později, k žádné diskriminaci nedochází. Všichni občané jsou si rovni, jejich práva nejsou porušena, není porušena rovnost občanů před zákonem. Nikdo není poškozen. Naopak, vyplácelo-li by se valorizační zvýšení všem důchodcům jednotně od 1. ledna, byli by zvýhodněni ti, jimž byl určen výplatní termín pozdější, než 2. den v měsíci.

Myslím, že na takovou pitomost může jedinec přijít pouze po usilovném studiu humanitního oboru. Tam se přece matika nevyučuje. Ústavní soud, tato výsostná a nedotknutelná instituce, k tomuto závěru dospěl po důkladné úvaze. 

Jasnozřivost lze poznat i z rozhodnutí soudců, když si vlastním rozhodnutím rozhodli o zvýšení svých platů. Je to naprosto v pořádku. Vždyť se nám neustále vtlouká do hlavy, že se každý musí o sebe postarat sám. A čím vyšší plat, tím vyšší důchod. To má logiku.

Myslím, že z nedostatku logického myšlení nelze soudce podezírat. Jsem přesvědčen, že kdyby zákonodárce, tedy Parlament, naši volení zástupci, rozhodl a uzákonil, že důchody se budou valorizovat všem příjemcům od 1. ledna, pouze bývalým soudcům od 24. ledna, v „klouzavém roce“ (24. ledna – 24. ledna následujícího roku), jistě by soudci velice brzy zjistili, že jsou diskriminováni. Že je porušena rovnost mezi občany. I oni by jistě briskně pochopili, že mají vlastně každý rok valorizovaný důchod pouze 11 měsíců. Že jsou každoročně, doživotně okradeni o valorizační příplatek za měsíc leden. Jistě by neuznali, že vlastně i oni dostanou 12 valorizovaných dávek. Pouze o něco později.

 

Ovšem kampak na soudce. V naší rozvinuté demokracii, kdy jsme konečně svobodní, lidská práva jsou na prvém místě a nejsou potlačována totalitním režimem, není podstatné, na čem se dohodnou zákonodárci. Tedy ti naši zástupci, které jsme si zvolili aby naším jménem určovali pravidla hry. Tedy zákony. Podstatné je to, jaký výklad jakéhokoli zákona podá nezávislý soud. A šmytec.

 

Ty, lide český, teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých se k tobě opět navrátila, sehni hlavu a sraz paty. 

 

(neustále slyším nezávislý soud. Dosud mi nikdo nevysvětlil, na čem je soud, včetně soudu Ústavního, nezávislý. Je nezávislý i na vůli lidu?)

V Ústavě jsem se dočetl, že lid je zdrojem veškeré státní moci. Vykonává jí prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (čl. 2, odst. 1 Ústavy ČR) Tak nevím. Tady poněkud tápu.

Nicméně, jak bylo řečeno, není podstatné, na jakém znění zákona se dohodnou naši volení zástupci. Zcela jistě by nezávislý Ústavní soud příslušné zákonné ustanovení svým Nálezem zrušil. A teprve tento výklad zákona platí. Před takovým Nálezem „sklapnou kufry“ nejen naši zástupci, které jsme si zvolili aby plnili naší vůli, ale i vláda.

Tisíckrát si poslanci i senátoři mohou „rvát vlasy“, že takto svůj zákon nezamýšleli, tisíckrát mohou být z Nálezu zděšeni. Je to však to jediné, co mohou dělat. Co stanoví nezávislý soud, platí. Přes to „nejede vlak“.

Stejně tak i v tomto případě. I zde nezávislý Ústavní soud rozhodl svým Usnesením, v zájmu lidu. V zájmu spravedlnosti a lidských práv. To by se jim, dědkům a bábám líbilo, mastit si kapsu každý měsíc důchodem o 205,-Kč vyšším. Jen ať si počkají do 24. ledna. Nic jim neuteče. Stejně nikam nespěchají a ještě si nezodpovědně zvyšují střední délku života. Jsou nezodpovědní a vychytralí. Chtěli by brát valorizovaný důchod už od 1. ledna.  Záměrně chtějí ohrozit hospodářskou stabilitu státu. Tak jsou nezodpovědní a neomalení. Vždyť dostanou stejně 12 valorizovaných důchodů jako každý jiný. Jenom o něco později. Sice jim tu 12 dávku v prosinci na leden příštího roku zkrouhneme zase o valorizační příplatek příštího roku, ale co by chtěli. Ať se naučí počítat.

    Každý rok v lednu, do 24., sice budou platit inflací zdražené zboží z nevalorizovaného důchodu, ale musí pochopit, že to je tak správné.

    Jedná se sice o naše dědečky a babičky, kteří vybudovali metro, ve kterém my jezdíme, postavili dálnice, mosty, baráky, ve kterých bydlíme, založili a vybudovali rozhlasové a televizní sítě a vysílače, na které denně koukáme, dokonce vymysleli spoustu vědeckých objevů, které využíváme, dokonce kdyby nepoložili základy digitální techniky, neměli bychom mobily, PC, laptopy a vůbec. Postavili školy a školky, které jsme my prodali. Dokonce byli tak pošetilí, že po Praze vystavěli velké množství veřejných záchodků. Taková pošetilost. Ty jsme šmahem zrušili a jsou z nich bezva herny, na Míráku dokonce cukrárna. Za to jsme zřídili městskou policii, která má za úkol šmírovat, jestli někdo nemočí v parku a napařit mu řádnou pokutu.

    Když nám to všechno předali, ať jdou do háje. Měli si našetřit. A ne skuhrat a odvolávat se nějaká práva. Právo je to, co určí nezávislý a zejména  Ústavní soud. A šmytec.

    Ústavní soud se zachoval jako správný hospodář. Přečetl si ústavní stížnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako takovou jí odmítl. Zcela po právu. Vždyť jde o dědky a báby, tak jaképak s nimi čachry. Ať neremcají a jsou zticha. Můžou být rádi, že vůbec něco dostanou.

 

A tak Ústavní soud dospěl k tomuto usnesení:

znak.jpg

 

 Č E S K Á R E P U B L I K A

U S N E S E N Í

Ú s t a v n í h o  s o u d u

 Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. Z., právně zastoupené JUDr. Jiřím xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx, proti výrokům I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013 č. j. 3 Ads 15/2013-71, a o návrhu na zrušení ustanovení § 67 odst. 2, odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, § 4 odst. 1 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2011 Sb., o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2012 a základní výměry důchodu stanovené pro rok 2012 a o zvýšení důchodů v roce 2012, takto:

Ústavní stížnost i návrh se odmítají.

Odůvodnění: 

1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), doplnění a opravený podáním ze dne 6. 10. 2014, prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen„Listina“).

 2. Česká správa sociálního zabezpečení vydala dne 18. 1. 2012 rozhodnutí, jímž od lednové splátky roku 2012 upravuje stěžovatelce vyplácený důchod podle vyhlášky č. 286/2011 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka námitky. Česká správasociálního zabezpečení již dříve stanovila stěžovatelce jako pravidelný výplatní termín pro výplatu důchodu 24. den v kalendářním měsíci. Stěžovatelka však považuje zvyšování důchodů až od splátky důchodu za nespravedlivé, neboť tento termín (termín výplaty splátky důchodu, ale i počátek období, na které důchod přísluší) je pro různé důchodce různý, čímž vzniká nerovnost mezi těmito osobami a lze jej ve svém důsledku považovat za diskriminační a neodůvodněný.

3. Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 21. 2. 2012 č. j. 535 115 016/31S-UP námitky stěžovatelky zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice správní žalobu rozsudkem ze dne 9. 1. 2013 č. j. 52 Ad 712012-83 zamítl. Následně podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že zákonodárce se dopustil nedůvodné diskriminace vůči ní, jakož i velké části důchodců, když valorizaci důchodu (časový okamžik, od kdy je valorizováno) navázal na splatnost důchodu (výplatní termín), ke které dochází „náhodně“ v různý časový okamžik. V důsledku této diskriminace bylo upřeno stěžovatelce právo na zvýšení důchodu ve stejné výši (počátek byl od jiného data), než došlo u důchodce majícího výplatní termín důchodu již k 2. dni každého měsíce, aniž by tato skutečnost měla jakýkoliv ústavně relevantní důvod a nebyla libovůlí rozhodujícího orgánu. Skutečnost, že Česká správa sociálního zabezpečení pro účinnost navýšení důchodů (termín, od kdy se důchody upravují) použila klauzuli „od splátky důchodu splatné v lednu“, což je termín pro různé důchodce různý, a nikoli „od 1. ledna", což je datum společné všem důchodcům, způsobila, že stěžovatelka s výplatním termínem 24. obdrží na valorizaci důchodu na měsíc leden méně, než ostatní důchodci se stejným důchodem, avšak s dřívějším výplatním termínem. Tato skutečnost je v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky.

5. S ohledem na platnou právní úpravu stěžovatelka spojila svou ústavní stížnost s návrhem podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení § 67 odst. 2, odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, § 4 odst. 1 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2011 Sb., o výši všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2010, redukčních hranic pro stanovení výpočtového základu pro rok 2012 a základní výměry důchodu stanovené pro rok 2012 a o zvýšení důchodů v roce 2012.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

8. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku důsledně vypořádal se všemi stěžovatelkou uváděnými námitkami, jimiž se snažila prokázat, že stanovením různých výplatních termínů důchodů dochází vůči některým důchodcům s pozdějším výplatním termínem k neodůvodněné diskriminaci. V odůvodnění rozsudku pak soud dospěl k závěru, že „k nerovnosti mezi důchodci s různým termínem výplaty důchodu (různým termínem faktického promítnutí valorizace) ve skutečnosti nemůže dojít. Ústavní principy rovnosti a zákazu diskriminace nejsou zákonnou úpravou dle § 67 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. nijak dotčeny nebo zpochybněny, jak vyplývá z předcházející argumentace. Vzhledem k tomu nenalezl ani Nejvyšší správní soud důvod, proč by měl předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť posuzovaný aspekt zákona o důchodovém pojištění není v rozporu s ústavním pořádkem, respektive shora uvedenými ústavními principy. Po úplnost lze k tomu dodat, že v rozporu s citovanými principy nemůže být ani prováděcí valorizační vyhláška, která důsledně ze zákona č. 155/1995 Sb. vychází. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelkou předložené srovnání s relevantní úpravou na Slovensku. Nejvyšší správní soud uznává, že sice v některých případech může srovnání s jinou právní úpravou posílit argumentaci účastníka řízení, nicméně v dané věci Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ústavně konformní česká právní úprava poskytuje dostatečně jasnou oporu pro zodpovězenívšech námitek“.

9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí jak Nejvyššího správního soudu, tak i krajského soudu, která se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

10. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Šmerdová

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

  Ústavní soud opět prokázal nezávislost soudní moci. Prokázal, že obecné soudy i on sám je nezávislý naprosto absolutně. Prokázal, že není závislý ani na zásadách obecné morálky, a už vůbec není závislý na nepsaných zákonech přírodních, jejichž tmelícím prvkem je matematika a z ní vyvěrající logika myšlení.

   Ústavní soud se nenechal zviklat žádnou argumentací založenou na matematických základech. Má své zásady. A je přesvědčen o vlastní genialitě.

   Tak alespoň zveřejňuji 3 grafická znázornění celého problému, které jsem zaslal osobním dopisem předsedovi Ústavního soudu JUDr. Rychetskému: 

Myslím, že v obrázkovém provedení by to pochopila i opice. Ústavní soud má ale jasno.

 xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

graf-valorizace1.jpg

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

graf-valorizace2.jpg

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

graf-valorizace3.jpg

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA