Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč to nefunguje - důchodový systém

 Pokračování mého pohledu na ekonomickou situaci našeho státu, který jsem zaslal některým členům současné vlády. Jako prověrku jejich slibů. (pro toto uveřejnění jsem jej poněkud doplnil.)

Důchodový systém.

Zcela samostatnou kapitolou státního rozpočtu, prosperity a kvality života celé společnosti je systém sociálního zabezpečení. Jde o složitý problém, budu se mu věnovat podrobněji.

Sociální (důchodový) systém se předchozím vládám a to všem polistopadovým bez rozdílu, podařilo již tak zdeformovat, spíše rozsekat, že nejenže již nemůže plnit svojí funkci, hmotného zabezpečení občanů při neschopnosti práce, ale je přímo zhoubou pro celé hospodářství státu a jednou z hlavních příčin vzrůstajícího státního deficitu.

Tak, jak je tento systém v současnosti pojímán a též realizován, je příčinou nedůstojného života jeho konzumentů, černou dírou do státního rozpočtu, ale je i v ostrém rozporu s Ústavou České republiky.

Důchodový systém byl stanoven a to velice důkladně, již v 19 století, dokonale propočítán tak, aby vycházel z produkce společnosti, z jejích možností a aby také přiměřeně zabezpečil všechny jeho členy na úrovni, kterou společnost v daném čase dosáhla.

Vycházel z přirozeného koloběhu života. Jelikož život každého živého tvora, včetně člověka je časově omezen, v zájmu zachování rodu je nutná obměna generací.

Člověk získává prostředky k uspokojování svých potřeb prací. To vyplývá ze samé podstaty všeho živého.  Hlásá to morální kodex i Ústava. Problém však spočívá v tom, že schopnost produktivní činnosti, kdy je člověk schopen živit se vlastní prací, trvá pouze po polovinu jeho života. Protože je nejvyspělejším tvorem v přírodě, jeho vývoj od narození do schopnosti živit se sám, trvá ve srovnání s ostatními tvory velice dlouho. Celou první čtvrtinu jeho života. Následuje produktivní polovina jeho života a v závěru, v poslední čtvrtině, člověk schopnost živit se vlastní prací ztrácí.

Hodnota, tedy cena práce, kterou člověk vykoná v produktivní polovině svého života, by tedy měla být taková, aby jedinci umožnila přístup k prostředkům k uspokojení jeho potřeb i po zbývající dvě čtvrtiny života.

I kdyby tomu tak bylo, nefungovalo by to. Člověk je sám k sobě nezodpovědný, v produktivní části života by žil rozmařile a na stáří by stejně nezbylo. Navíc mzda, tedy okamžitý zisk z produktivní činnosti, je pouze část hodnoty, kterou jedinec i celá společnost svou produktivní činností vytvoří. Zcela intuitivně, přirozenou logikou byl tento problém řešen mezigenerační solidaritou.

Z tohoto poznání (faktu) vycházel i starý, dobrý systém sociálního, chcete-li důchodového zabezpečení. 

Člověk i celá společnost si svou prací nejen opatřuje prostředky k uspokojení svých potřeb, ale vytváří i hodnotové a vědomostní statky, které předává generaci následující. Následující generace na těchto statcích staví a dále je rozvíjí.

Protože člověk má děti v počátcích své produktivní části života, svou prací uspokojuje potřeby nejen své, ale i potřeby následné generace. Tím je kryta spotřeba v první čtvrtině života každého jedince.

Zbývá pokrýt potřeby člověka po poslední čtvrtinu jeho života, kdy schopnost živit se sám, ztrácí.

Jednoduchou matematickou úvahou dojdeme k závěru, že jestliže společnost funguje jako celek, mělo by být do fondu, který to bude zajišťovat, převedena jedna čtvrtina všech mzdových prostředků vyplacených ve společnosti. Tedy 25%. Současnou právní úpravou je stanovena sazba vkladů do důchodového systému na 28% vyplacených mezd. Tedy i s jistou rezervou.

Jestliže je tedy vkládáno do systému 28% objemu všech mzdových prostředků, a produktivní věk člověka trvá 40 roků, měl by systém pokrýt výdaje na důchody ve výši lehce nad polovinou průměrné mzdy pro každého příjemce důchodu po dobu 20 roků. Průměrná doba čerpání starobního důchodu je však nižší a průměrná výše starobního důchodu nedosahuje poloviny průměrné mzdy.

Přesto je důchodový systém v deficitu, který se neustále prohlubuje. Čím je to způsobeno?

Způsobeno je to tím, že produktivní doba ne všech účastníků obsáhne celých 40 roků a z tohoto fondu se vyplácí ještě další dávky, např. důchody invalidní.

To je ošetřeno výpočtovým vzorcem pro výpočet starobního důchodu, ve kterém byl stanoven vhodný poměr mezi solidaritou, zásluhovostí a základními právy každého občana. Tento poměr výrazně narušil Ústavní soud, který svým „Nálezem“ vychýlil tento poměr výrazně ve prospěch „zásluhovosti“, tedy ve prospěch úzké vrstvy prominentních občanů na úkor solidarity a práv ostatních „nedůležitých“ občanů. K tomuto činu Ústavního soudu se vyjádřím později.

Co však výrazně ovlivňuje důchodový systém a stlačuje jej do deficitu je nezaměstnanost. Jejím následkem je razantní snížení příjmů a výrazné zvýšení výdajů sociálního zabezpečení. Přestože nezaměstnaní do systému nepřispívají, ze systému se vyplácí podpora v nezaměstnanosti. A protože i nezaměstnaní zestárnou, bude se jim vyplácet i důchod. Pro řádnou funkci důchodového systému je bezpodmínečně nutná minimální míra nezaměstnanosti.

Solidární charakter důchodového systému je opodstatněn tím, že nastupující generace od svých předků přejímá jejich celoživotní dílo a pokračuje v něm. Za to má povinnost se o své předky postarat, uspokojit jejich potřeby v době, kdy oni už toho schopni nejsou.

To není pouze mravní, sociální, či dokonce socialistický požadavek. To má i ryze pravicový základ. Pravice tvrdí, že nic není zadarmo. Dokonce veškeré sociální prvky považuje za zhoubu lidstva, pejorativně to zahrnuje pod pojem „přerozdělování“, který vždy přednáší s výrazem, jako kdyby použila vulgarismus. Přitom (alespoň hlásanou) posvátnou zásadou pravice je demokracie a ochrana lidských práv. Zároveň fundamentální názor pravice je, že nic nesmí být zadarmo, za všechno se musí platit.

Automaticky si přivlastnit celou hodnotu, kterou vybudovala předchozí generace, vyhnat tuto generaci ze smečky a ještě se jí vysmívat „Jestli jste si nenašetřili, dožijete v bídě“, je kolosální sprostá krádež a vrchol cynismu.

Každá generace má podle pravicových i levicových idejí vždy povinnost převzatou hodnotu od generace předchozí vykoupit. Tím, že jí umožní důstojné dožití.  

Tak to funguje u primitivních národů, tak to fungovalo donedávna zcela přirozeně i v současných společnostech. Než tento systém převálcovala surová pravicová ideologie.

Tento životní koloběh lze názorně dokázat na příkladu přistěhovalců do Ameriky, kdy byla v Evropě bída. Tito noví osadníci při příchodu do Ameriky neměli, kromě dětí, vůbec nic. Zabrali půdu, která byla zadarmo a začali tím, že porazili několik stromů a postavili srub. Opatřili si kozu, prase, několik telat. (na dluh) Postavili ohrady, rozšířili stádo, navázali obchodní styky. Prostě vybudovali farmu.

Celý život je farma živila. Poskytovala jim prostředky k uspokojení potřeb. Tedy něco, co bychom dnes nazvali mzdou. Kromě této mzdy vytvořili i přidanou hodnotu. Tu farmu.

Jejich syn již nemusel začínat se sekerou a stavbou srubu. Převzal od rodičů zaběhnutou farmu i s navázanými obchodními kontakty a mohl pokračovat v jejich díle. Za to se o rodiče postaral až do konce jejich života. Svou péčí o předky od nich nadhodnotu, kterou oni vytvořili, vykupoval.

U nás se tomu říkalo výminek. Spíše ale vejminek.

Jestliže kdokoli v civilizované společnosti v 21. století dokáže říci občanům státu, kteří ho pověřili, aby jejich jménem tento stát řídil, že si musí na důchod našetřit sami ze svých mezd, že od státu nemohou očekávat, že by se stát o ně postaral a kdo tak neučiní, dožije v bídě, je zločincem nejhrubšího kalibru.

Zvláště tehdy, když tentýž režim se snaží udržet cenu práce na co nejnižší, až nedůstojné úrovni. Na takové úrovni, která postačí na skrovné uspokojování životních potřeb pouze po dobu produktivní části života. Když tentýž režim navíc nedokáže zajistit právo uplatnit svou práci ani pro všechny své členy. 

Zejména tehdy, jestliže tentýž režim dokázal celou hodnotu, kterou vybudovala generace předchozí a předala jí té současné, rozprodat, zašantročit, a rozkrást.

Je to stejný výrok, jako kdyby syn z uvedeného příkladu řekl svým rodičům:

„Dědku dej sem farmu a vypadni. Na to, že budeš starej, jsi měl myslet dříve. Jestli sis nenašetřil, máš smůlu. Já se o tebe starat nebudu. Ode mne nic očekávat nemůžeš. To, že jsi mě vychoval, do dvaceti let živil, poslal jsi mě na školu a platil jí, mě nezajímá. Tvoje chyba. Teď vypadni.“

To dokáže říci pouze představitel „vyspělé“ společnosti ve 21. století. Bohužel. Tak hluboko klesla naše společnost. Až na samé dno cynismu.

Každá generace předává té následující, stát v dokonalejším stavu, než ho sama převzala. Jsou postaveny dopravní cesty, vystavěna obydlí, nově vybudované podniky. Současní mladí, kteří na generaci důchodců hledí jako na vrstvu parazitů, nedají ránu bez mobilů, počítačů. laptopů, jezdí metrem a po dálnicích, bydlí v domech, což je pouze nepatrný výčet toho, co vyvinula a vybudovala generace dnešních důchodců.

Kdyby toto vše od minulé generace nepřevzali, mohli by si začít s lopatou a krumpáčem stavět obydlí a místo laptopů by mohli začít s jiskrovou depeší, což byl technický výstřelek na Titaniku. 

Nová generace přebírá i výsledky vědeckého výzkumu. Ve výsledcích práce předchozí generace může pokračovat.

Zajištěním stáří musí od předchozí generace tuto převzatou přidanou hodnotu vykoupit. Pokud tak nečiní, jedná se o krádež.

K tomu, aby sociální (důchodový) systém mohl opět fungovat, je nutno odstranit torpédové zásahy, které mu uštědřily předchozí vlády za 25 roků třeskuté svobody.

Především je nutno zvrátit zejména pravicí veřejnosti obecně vnucovaný názor, že platbou sociálního pojištění si každý platí na svůj důchod. To je totálně chybné pojetí podstaty důchodového zabezpečení. Základ k tomuto převratu v chápání tohoto systému položil pan profesor Klaus, když úderem roku 1993 svou „daňovou reformou“ rozdělil do té doby jednosložkovou daň z příjmů na třísložkovou. Tedy na zdravotní pojištění, sociální pojištění a daň. Právě chybně stanovený název sociální daně (pojištění) vyvolává klamný dojem, že poplatník se sám pojišťuje.

       Z tohoto matoucího pojmenování vycházel i Ústavní soud, který ve svém památném „Nálezu“ zrušil redukční hranice pro výpočet starobního důchodu s odůvodněním, že právě proto, že se jedná o sociální pojištění, musí být zachován charakter pojištění, tedy že ten, kdo má vyšší příjmy, odvádí vyšší odvody a musí mít tedy i vyšší starobní důchod.

Kromě toho, že to je zvrácená teorie, která neodpovídá charakteru důchodového systému, nemá tento nález oporu ani v Ústavě, ani v Listině základních práv a svobod, jako její nedílné součásti.

 Pokud však přijmeme zvrácený, tvrdě prosazovaný a do hlav veřejnosti doslova tvrdě vtloukaný názor, že výklad zákona může podat pouze „nezávislý soud“, musíme se smířit s tím, že právní prostředí v České republice neurčují volení zástupci lidu v Parlamentu, tedy moc zákonodárná, ale moc soudní, tedy soudci jmenovaní na doživotí, s absolutní mocí, kteří za svá rozhodnutí nenesou žádnou odpovědnost a nemusí se ze svých rozhodnutí nikomu zodpovídat.

Není vůbec rozhodující, na čem se shodnou poslanci a senátoři, jak formulují zákon ve Sbírce zákonů. Rozhodující je, jak příslušný zákon vyloží „nezávislý soud“. Zároveň se veřejnosti vtlouká do povědomí, že rozhodnutí dvou soudů mohou být zcela opačná, přičemž jsou obě pravomocná a stejně závazná. To dává soudcům absolutní volnost v rozhodování bez ohledu na přesné znění zákona.

Myslím, že to je základ právního nihilismu v České republice, který shovívavě nazýváme „obtížná vymahatelnost práva“. Nikdo, kdo jde k soudu, si nemůže být jist, jak dopadne. Zda svá práva obhájí.

Základ tomuto nihilismu opět položil pan profesor Klaus, který v r. 1992 zrušil prokuraturu. Bez náhrady, s odůvodněním, jak sám několikrát zdůraznil, „protože to bylo tak prolezlé komunisty, že s tím nebylo možné nic jiného udělat.“

Na výtky, že strana, kterou založil, tedy ODS, je z velké většiny tvořena bývalými komunisty, odpovídal „Mno, to je špatně položená otázka. Ti lidé tady jsou, ty nemůžeme vygumovat, musíme s nimi pracovat.“

Prokuratura byla státní orgán, jehož úkolem bylo dohlížet na dodržování zákonů. V občanském i trestním právu. Prokurátor měl právo vstoupit do kteréhokoli soudního řízení a dohlížet, zda i soudy postupují podle zákona. Podat prokuratuře podnět na cokoli, mohl kdokoli, bez jakéhokoli omezení. Bez advokátního zastoupení, třeba inkoustovou tužkou na pytlíku od mouky. Zjistila-li prokuratura porušení zákona, sama zahájila jednání.

Pochopitelně takový orgán panu profesorovi nemohl vyhovovat. Připravoval „privatizaci“. Věděl, že „na chvíli zhasnou“. Nepotřeboval aby se někdo šťoural, zda nebyl porušen zákon.

V dnešní době je prokuratura nahrazena státním zastupitelstvím. To ovšem dozoruje pouze trestní právo. Občanské právo je plně ponecháno na soudcích, jmenovaných na doživotí, kteří mají právo vykládat zákon dle svého uvážení.

Mafii stačí ovládnout pouze státní zastupitelství, neboť tam se posuzují závažné kriminální činy. Např. korupce, vyvádění státních peněz, převádění peněz do daňových rájů. Porušování práv obyč. občana nikoho nezajímá.

        V případě důchodového systému Ústavní soud, bez ohledu na vůli Parlamentu, sám stanovil podmínky jak bude nakládáno s důchodovým systémem. Vychýlil čerpání požitků z tohoto systému ve prospěch vysocepříjmových skupin na úkor drtivé většiny průměrných občanů, bez ohledu na rovnost práv a bez opory svého „Nálezu“ v Ústavě České republiky.

        Je ale nutno vyzdvihnout, že při rozhodování o této ústavní stížnosti se vyskytly dva hlasy statečných Ústavních soudců a sice JUDr. Jana Musila a JUDr. Jiřího Nykodýma.

JUDr. Jan Musil ve svém odlišném stanovisku uvádí:

1. Svým rozhodnutím v této věci porušil Ústavní soud všeobecně uznávaný princip ústavního soudnictví, totiž princip zdrženlivosti a vědomého sebeomezení (judicial selfrestraint).

       Tento princip znamená, že Ústavní soud má zásadně rezignovat na to, «aby „provozoval politiku“, tj. aby zasahoval do ústavou vytvořeného a ohraničeného prostoru svobodné politické tvorby, . . . který ústava garantovala pro ostatní ústavní orgány»

(viz např. nález německého Spolkového ústavního soudu BVerfGE 36, 1, 14).

A dále:

8. Tím, že Ústavní soud posuzoval, «zda poměr mezi výší příjmu, pojistného na důchodové pojištění a výší důchodu za stávající právní úpravy naplňuje ústavní požadavek „přiměřenosti“ hmotného zabezpečení ve stáří … a nezakládá namítanou nerovnost účastníků důchodového pojištění» (bod 34 nálezu), vkročil na teritorium sociální politiky, o níž rozhodovat přísluší toliko zákonodárci.

JUDr. Jiří Nykodým se přiklání k názoru JUDr. Jana Musila a uvádí:

Z hlediska financování je náš systém důchodového pojištění systémem průběžně financovaným, a proto není výše pobírané dávky přímo odvislá od zaplaceného pojistného.

Výše dávky se zásadně odvíjí od výše pojistného placené budoucí generací. Jde o systém, který vyžaduje vysokou mezigenerační solidaritu, neboť dnes aktivní část populace přispívá na důchody dnešních důchodců, což samozřejmě činí v důvěře, že příští aktivní generace bude zase přispívat na její důchody.

Bohužel, tyto názory dvou statečných soudců zůstaly osamoceny, byly přehlasovány. Lačnost vyšších vlastních starobních důchodů zvítězila.

(Stěžovatelem byl bývalý soudce, který si stěžoval, že jako soudce měl královský plat a nyní má mizerný důchod. V roce 2006, kdy byl průměrný důchod 8.010,-Kč se mu jeho důchod 13.346,-Kč zdál malý a cítil se poškozen. Ústavní soud mu sice nevyhověl, nemohl rozhodnout zpětně, stěžovatelův důchod se nezvýšil, neboť byl stanoven podle tehdy platného zákona. Ústavní soudci, až půjdou do důchodu, ale budou mít své důchody vyšší. Otázku podjatosti soudců Ústavní soud velkoryse přehlédl. Vyložil zákon dle svého, „nezávislého“ uvážení.)

Myslím, že uvedená dvě odlišná stanoviska jasně definují podstatu sociálního zabezpečení. Důchodový systém je a musí být zásadně průběžný. Protože se realizuje v reálné hodnotě peněz. Žádným systémem, založeným na „spoření si na důchod“ nemůže být nahrazen. Znamenalo by to, že odcházející generace předává své celoživotní dílo generaci následující zcela zdarma, bez jakékoli protihodnoty. To je v rozporu i s pravicovou ideologií, která hlásá, že za všechno se platí.

Faktor "zásluhovosti", který do důchodového systému zasel Ústavní soud, dle článku 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti  a tím spustil lavinu, která zlikviduje celý systém, je naprosto scestná myšlenka. Která se ovšem velice snadno ujme. Zneužívá lidské hamižnosti a neochoty se s kýmkoli dělit. "Já beru vysokou výplatu, tudíž přispívám do systému daleko více, než ti ostatní, musím mít tedy i výrazně vyšší důchod."

    V příspěvku Můj dopis soudcům NSS jsem popsal oblast lidského myšlení, kterou jsem nazval Vtíravě matoucí logika. Této vtíravě matoucí logice velice snadno podléhají především občané humanitně vzdělaní, tedy i právníci, neboť oni volili svůj obor zejména proto, že „tam se matika neučí“. Chybí jim logika pragmatického, přírodovědního myšlení.

Faktor zásluhovosti vnesený do důchodového systému Ústavním soudem patří do této kategorie. Uváděl jsem, jak silně vtíravá je tato matoucí logika a jak obtížné je její kořeny vyvrátit. Protože se tváří logicky a je líbivá, dokáže se šířit tempem virové epidemie.

    Myšlenka je to vrcholně scestná která se ale, jak dokazuje další vývoj, velice rychle ujímá a dále se prohlubuje. I komise pana profesora Potůčka, která připravuje "důchodovou reformu" hledá řešení, které by "zásluhovost" nadále prohloubilo.

    Komise, ustanovená za účelem reformy, která má důchodový systém zachránit, urychlí zhoubu tohoto systému a velice rychle jej pohřbí.   

   Zásluhovost v systému sociálního zabezpečení je v rozporu s Ústavou, ekonomikou, samou podstatou sociálního systému určeného k hmotnému zabezpečení občanů, logikou, i s kupeckými počty. Navíc v rozporu s Ústavou porušuje rovnost občanů před zákonem.

    Rozpor s Ústavou spočívá v tom, že v Ústavě je v čl. 26 odst. 3 stanoveno, že občany, kteří se nemohou bez vlastní viny živit vlastní prací, v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje stát. Tedy nikoli že si každý musí na svůj důchod našetřit ze svých příjmů.

    Toto právo na přiměřené hmotné zajištění od státu, při vlastní nezaviněné neschopnosti živit se vlastní prací, mají rovně všichni občané. Pokud tedy chce kdokoli násilně naroubovat princip zásluhovosti, měl by nejprve změnit Ústavu. A nikoli preferovat úzkou skupinu vyvolených (a tudíž mocných) na úkor ostatních. To je diskriminace.

Článek 3 Ústavy:

(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

 Zásluhovost v systému důchodového zabezpečení je ale hlavně v ostrém rozporu s funkcí státu. Stát je instituce, kterou si občané vytvořili proto, aby jim zajišťoval to, co jedinec sám nezmůže. Vnější i vnitřní bezpečnost, obecně prospěšné investice, výchovu mládeže, vzdělávání, správu veřejného majetku, zdravotní zajištění všech občanů ale i již zmíněné přiměřené hmotné zajištění těch svých občanů, kteří se pro věk, nebo jiný handicap nemohou živit vlastní prací.

Na to stát vybírá od svých občanů odvody, které jsou dány procentem jejich příjmů. Tyto odvody jsou rozděleny do tří složek.

Daně, (nyní rovná daň 15%), ze kterých stát zajišťuje obecné služby. Armádu, policii, dopravní investice, školství, správu veřejného majetku, služby státního sektoru. Zde kromě přímých daní 15% přispíváme všichni dalšími odvody. DPH, když si koupíme rohlík, spotřební daň při nákupu pohonných hmot, alkoholu, cigaret. Stát vybírá i odvody z podnikatelských aktivit, daň z nemovitostí, silniční daň, mýto a další.

Dále stát vybírá zdravotní pojištění (15%). Z těchto odvodů je financována zdravotní péče.

A uvedené sociální pojištění (31,5%). Z toho 28% přímo do důchodového systému. Z toho stát přiměřeně hmotně zajišťuje ty, kteří se nemohou živit sami.

Všichni tedy odvádíme státu 13,5% zdravotní, 28% sociální (3,5% ponechávám stranou to je nemocenské a příspěvek na politiku zaměstnanosti) a 15% daň. Nutno upřesnit, že nikoli všichni. Ti s nevyššími příjmy odvádějí méně. Jakmile se s příjmem dostanou nad „strop sociálního pojištění“, z částky nad tento strop již do důchodového systému nepřispívají ani korunu. Sem patří mimořádné odměny spřáteleným podřízeným ve státní správě, zlaté padáky apod. Za to budou mít nejvyšší důchody. Na úkor těch, kterým důchod nestačí ani na nájemné.

Jestliže princip zásluhovosti není uplatňován ani v odvodu daní, ani v odvodu zdravotního pojištění, je totální chybou uplatňovat jej pouze v jedné ze tří složek odvodu. Tedy v důchodovém systému.

Podle stejné logiky občan s vysokými příjmy odvádí vysoké daně. Měl by tedy mít dokonalejší ostrahu svého obydlí, lepší příjezdové cesty, pro děti lepší školu, lépe udržované okolí svého bydliště, na dálnicích by měl mít vyhrazeny jízdní pruhy. Pro případ války dokonalejší kryt. A na úřadech přednost.

Jelikož odvádí i vyšší zdravotní pojištění, měl by mít i dokonalejší zdravotní péči, dražší lékařské zákroky, dražší léky, dokonalejší obsluhu při lůžkové péči.

Zásah Ústavního soudu si nelze vyložit jinak, než jako zneužití podjatosti ve věci a k zajištění vyšších vlastních důchodů. Na úkor ostatních. Přidá-li se z jedné hromady některým, musí se ostatním ubrat.

Ostatně zásluhovost je velice pikantní zejména u státních zaměstnanců. Což byl i autor ústavní stížnosti, bývalý soudce.

U něho Ústavní soud konstatoval, že měl vysoký příjem, odváděl tedy hodně do důchodového systému a tudíž mu náleží i patřičně vyšší důchod.

Odváděl ze svého příjmu opravdu velké částky do důchodového systému?

Zaměstnanec odvádí ze své mzdy 6,5%  na sociální pojištění. Zaměstnavatel za něho odvádí do tohoto systému 21,5%.

Stěžovatel uvedl, že jeho příjem (vyměřovací základ) byl 68.635,-Kč.

On tedy odvedl 6,5%, tj. 4.461,-Kč/měsíc.

Zaměstnavatel za něho odvedl každý měsíc 14.757,-Kč.

Ovšem pozor! Jeho zaměstnavatel byl stát. Ten disponuje pouze penězi, které vybere na daních.

    Na 14.757,-Kč jeho příspěvku do systému se každý měsíc skládali všichni daňoví poplatníci. Tedy i ti, kteří budou mít svůj důchod nižší, protože on jej musí mít vyšší. Přispíval přece hodně do systému, tak si to zaslouží. To má přece logiku. Každému právníkovi to musí být jasné. Práva studoval především proto, že tam se nevyučuje matematika.

Navíc „spoření na důchod“ nemůže fungovat, vzhledem k fluktuaci hodnoty měny. Tedy inflaci. Jestliže produktivní část života jedince trvá 40 roků, za tuto dobu (i při absenci nepředvídaných obratů politických či finančních) hodnota úspor klesne na zlomek vkladu. Zeptejte se dnešního důchodce, jaká byla jeho nástupní mzda. A kolik by si tehdy mohl „šetřit na důchod“.

Při inflaci 2,28% Vám po 40 letech z každé stokoruny zbude 39.75 Kč.  Zejména, když stát negarantuje nejen zhodnocení o inflaci, ale negarantuje ani vklad.

Takto vnímané „důchodové pojištění“, založené na vlastním spoření u soukromých fondů znamená pro společnosti tento fond spravující: „Dejte nám své peníze teď, když mají určitou hodnotu, my Vám je vrátíme, až tuto hodnotu ztratí.“

To neuvažuji ani skokové zlomy v peněžnictví obvyklé. Např. vstup do Eurozóny. Tedy zavedení eura. V jakém kurzu by se vklady převáděly? Co když opět zasáhne ČNB a „v zájmu nás všech“ skokově sníží paritu koruny?

Pravicí propagovaný „druhý pilíř“ je veřejně přiznaný tunel na úspory občanů. Kdyby fungoval podle představ pravice, znamenalo by to, že 30 roků budou do soukromé společnosti pouze přitékat peníze, aniž by společnost musela vydat jedinou korunu na výplatu důchodů. Lze si představit výši honorářů členů této, tak úspěšné obchodní společnosti. Za tu dobu několik zakládajících členů zemře. Ti zbylí „hodí“ krach na ty zemřelé.

Důchodový systém tedy musí být průběžný. Musí se z povědomí veřejnosti vymazat představa, „že si každý platí na důchod“.

Myslím, že by bylo vhodné jednoduchou zákonnou úpravou nahradit výraz „sociální pojištění“ výrazem „sociální daň“.

Přesvědčení, veřejnosti vnucené pravicí, že si každý musí na důchod našetřit sám a od státu nemůže očekávat, že se o něho postará, je hrubě protiústavní.

Článek 26 Listiny základních práv a svobod stanoví:

Článek 26

 (3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.

V rozporu s „Nálezem“ Ústavního soudu není v Ústavě nikde zmínka o jakékoli návaznosti výše platby do systému s výší následného důchodu.

Naopak, uvedeným článkem se stanovuje přiměřené hmotné zajištění. Prospěšnost, významnost práce pro společnost a její objem se v produktivním věku oceňuje výší odměny za tuto práci, tedy výší mzdy. V okamžiku, kdy občan přestane svou práci vykonávat, mají všichni občané stejné právo na přiměřené hmotné zajištění.

Článek 1 Listiny základních práv a svobod stanoví:

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

„Nález“ Ústavního soudu je zřejmě nutno přijmout. Alespoň za současného stavu judikatury. Jedinou obranou proti této zvůli vidím ve stanovení základní složky při výpočtu starobního důchodu na maximální možnou hodnotu. Např. hodnotu blížící se výši současného průměrného důchodu. Na procentní složku ponechat nepodstatnou část.

Vyhovělo by se tak obecnému volání po rovném, základním důchodu. Ten má své opodstatnění, neboť životní potřeby všech občanů po ukončení produktivní části života jsou srovnatelné. Taktéž spotřební koš všech důchodců je srovnatelný. Toto řešení je i v duchu Ústavy, která dle uvedeného čl. 35 Listiny zaručuje všem, kteří se nemohou živit prací, rovné právo přiměřeného hmotného zajištění.  Které podle stejného ustanovení je povinen zajistit stát

Navíc vysocepříjmoví se mohou na stáří daleko lépe zabezpečit. Tam mohou uplatnit svojí zásluhovost. Sami se mohou postarat o komfortnější dožití.

Aby důchodový systém mohl fungovat, je nutno zajistit i příjmy. Proto je bezpodmínečně nutné zrušit „strop sociálního pojištění“.

Požadavek, aby všichni občané ze svých příjmů odváděli stejný podíl svého příjmu, není nic nespravedlivého. Dokonce to odpovídá požadavku pravice, která prosadila rovnou daň. Jestliže podle pravice není správné progresivní daní trestat ty „úspěšnější a schopnější", není ani důvod jim činit úlevy. Právě zavedení „stropu sociálního pojištění“ přivedlo celý systém do vzrůstajícího deficitu.

Vychází to i z obecnému předpokladu, který vycházel z odhadu, jaký objem celkových mzdových prostředků musí být vložen do systému, aby byl systém schopen plnit svojí funkci. Systém bude fungovat i při změně počtu obyvatel. Základem je poměr celkového počtu obyvatel k počtu postprodukční části populace.

Uváděná a zdůrazňovaná příčina potíží důchodového systému, demografický vývoj, poukazování na fakt, že společnost stárne, prodlužuje se průměrná délka dožití, je pouze záměrně zdůrazňovaný argument, sloužící k zakrytí hlavních příčin. Zní sice velice logicky, veřejnost se snadno nechá přesvědčit, nebezpečí z tohoto faktu plynoucí není však pro systém tak výrazné, jak se zdůrazňuje.

Současně se stárnutím populace vzrůstá (vědecko technickým rozvojem) i produktivita. Takže argumentace, kolik produkujících „živí“ jednoho důchodce a jak se tento poměr změní za 10, či 20 roků, je sice pravdivá, leč neúplná. Vyšší produktivita produkujícího jedince dokáže uživit více konzumentů důchodů. Základ je v prosperující ekonomice.

Nedojde-li ke zrušení „stropu sociálního zabezpečení“, důchodový systém a s ním celá ekonomika státu se zhroutí. „Škrcení“ důchodů vede ke snižování spotřeby, tím poklesu produkce a tedy růstu nezaměstnanosti.

Zrušením „stropu sociálního zabezpečení“ se kromě zajištění příjmů do důchodového systému zamezí i plýtvání se státními prostředky. Kdyby nebylo „stropu“, stát by si rozmyslel štědře odměňovat pohádkovými platy a astronomickými odměnami nejrůznější funkcionáře státních podniků a zejména by si rozmyslel jejich astronomické „zlaté padáky“, mnohdy ve výši desítek milionů.

Kdyby jako zaměstnavatel za tyto štědré sumy musel kromě progresivní daně přispět ze státního rozpočtu i do důchodového systému běžný podíl vyplacené sumy, jako každý jiný zaměstnanec a jeho zaměstnavatel, bylo by to účinnou brzdou této štědrosti. I důchodový systém by měl vyrovnanější bilanci.

Dosavadní daňovou „úpravou“ takto „dojit“ státní rozpočet a občanům vyhrožovat, že si málo našetřili, že důchodový systém je v deficitu a proto na valorizaci dostanou 45,-Kč, je vrchol cynismu.

Jedná se o další tunel, připravený k výběru dividend ze zprivatizovaného státu. Pokud nebude tento tunel zazděn, deficit státního rozpočtu bude narůstat.

Ve vyspělých, prosperujících státech, je výkup přidané hodnoty nad úrovní mzdových prostředků dále řešen tím, že zaměstnavatelé svým zaměstnancům kromě mzdy ještě platí důchodové připojištění, které jim bude vypláceno kromě státního důchodu.

Zavádět připojištění, do kterého si budou odkládat sami zaměstnanci část své mzdy a ještě k tomu odčerpávat část prostředků z průběžného systému, je logický, ekonomický i morální nesmysl.  

Kromě zajištění příjmů důchodového systému je nutno zamezit i výraznému plýtvání, ke kterému v současnosti v tomto systému dochází.

Konkrétně mám na mysli naprosto nepochopitelné a vrcholně populistické, protiústavní opatření, které prosadila Paroubkova vláda. A sice, když stanovila, že konzumenti starobního důchodu mohou pokračovat v zaměstnání, či jiné výdělečné činnosti bez jakéhokoli omezení a bez ztráty nároku na výplatu starobního důchodu. Tímto rozhodnutím se ČSSD projevila ještě socialističtěji, než byli samotní komunisté.

Následkem tohoto „opatření“ se vyplácejí starobní důchody i těm občanům, kteří to nepotřebují. Dokonce i takovým občanům, kteří mají vysoce nadprůměrné příjmy. Současně se „škrtí“ ti, kteří jsou na důchodu zcela závislí. Takto je vyplácen starobní důchod ve výši 33.166,-Kč/měs., i Karlu Schwarzembergovi, který vykázal příjem z pronájmu majetku za rok 2013 (mimo plat poslance) 6,9 milionů Kč.

To je v rozporu s Ústavou. Ještě jednou uvádím čl. 26 Listiny základních práv a svobod:

Článek 26

 (3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon  

Nárok na výplatu starobního důchodu, právo na přiměřené hmotné zajištění od státu tedy nenáleží všem občanům dosažením určeného věku.

Toto právo náleží pouze těm občanům, kteří bez vlastní viny nemohou získávat prostředky pro krytí svých životních potřeb prací. Tedy nemohou pracovat pro tělesný, nebo duševní handicap, stáří, nebo proto, že nemají zaměstnání.

Dokonce toto ustanovení Ústavy odpovídá i podstatě pojištění (když už z výrazu pojištění naprosto scestně vycházel Ústavní soud). Systém pojišťovnictví spočívá v rozložení rizika události, která by mohla jedince vážně existenčně ohrozit, na velké množství účastníků.

Do systému jakéhokoli pojištění přispívají účastníci pro jistotu, že kdyby je tato událost postihla, z vkladů všech účastníků bude jejich situace řešena. Přispívají tedy všichni, dávka se však vyplácí pouze těm, které postihla pojistná událost.

Při pojištění proti požáru vkládají všichni, přestože většina z nich za celý život nevyhoří. Vyplácí se pouze těm, kteří vyhořeli.

Tak byl koncipován i důchodový systém. Pojistnou událostí je nezaviněná neschopnost živit se vlastní prací. Vyplácet důchody i těm občanům, kteří svým zaměstnáním prokazují, že jsou schopni využít svého práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací a dokonce těm, kteří dosahují příjmů v násobcích průměrné mzdy, je marnotratnost, kterou nemůže systém přežít.

Je to stejně scestná logika, jako kdyby každý účastník pojištění proti požáru prohlásil: „Já jsem sice nevyhořel, ale musíte mi platit, jako kdybych vyhořel. A protože jste mi platili celou dobu vysokou mzdu, musíte mi platit více, než těm, kteří opravdu vyhořeli“.

V tomto případě by každý účastník musel do systému vložit více, než by činila jeho dávka. Což je proti smyslu jakéhokoli pojištění. Více proto, že by něco spotřebovaly režijní náklady fondu a zejména by po celou dobu musel každý dorovnávat pokles hodnoty vkladu způsobený inflací.

To nemůže přežít žádný systém. Ekonomiku a zejména matematiku nelze žádnými sebe líbivějšími politickými hesly obelstít.

Kromě torpédového útoku na důchodový systém má přijaté opatření vyplácet důchody i těm, kteří se živí prací i další negativní dopad.

Uzákoněná možnost dále pracovat a současně pobírat starobní důchod, je významným stimulem aby tak většina učinila. Pobírat lukrativní plat a k tomu plný starobní důchod je přímo návod tuto možnost využít. Takový příjem žádný ze zúčastněných celý život nedosáhl.

To má, kromě drancování důchodového systému, další následek. Pracovní místa zůstávají obsazena těmi, které vyplácením důchodu přiměřeně hmotně zajišťuje stát. Protože pracovních míst je omezený počet, na stejné množství občanů v produktivním věku pracovní místo nezbude. Vzrůstá tedy počet nezaměstnaných, kterým se ze systému vyplácí podpora v nezaměstnanosti, což ovšem opět zvyšuje výdaje sociálního systému a prohlubuje jeho deficit.

Uvedené rány, uštědřené důchodovému systému, které dostávají systém do hlubokého propadu, vedou následně k přijímání „opatření“, která nelze nazvat jinak, než důchodové harakiri.

Stále se zvyšující propad systému se snaží politici odvrátit zvyšováním věku „odchodu do důchodu“. Opět s poukazem na prodlužující se věk dožití. Ekonomický mág Mládek dokonce prohlásil, že občané by měli čerpat starobní důchod maximálně 5 roků. Pak by zřejmě bylo jejich slušností umřít.

Znovu vyzývám: Uhlídejte Mládka!!!

Stanovení pevného věku pro odchod do starobního důchodu je za popsaného stavu absolutní chyba. Jednak nemá oporu v Ústavě. Ústava jako podmínku klade ztrátu schopnosti živit se prací. Nikoli dosažení jakékoli věkové hranice.

Za druhé stanovení univerzálního věku je naprosto mimo realitu. Zcela se pomíjí skutečnost, že každý jedinec je jinak fyzicky a duševně vybaven a navíc lidé vykonávají různá zaměstnání, která kladou na opotřebení člověka různou zátěž.

Nelze srovnávat opotřebení horníka, řidiče autobusu, právníka, poslance, IT pracovníka.

Měla by být stanovena věková hranice, při které občan získá právo se rozhodnout, zda bude dále pracovat, či zda uvolní pracovní místo mladším a „odejde do důchodu“.

Rozhodně však neumožňovat souběh příjmů a pobírání důchodu. Každý jedinec nejlépe ví, jak je na tom se silami, jak jej zaměstnání vyčerpává, zda je ještě schopen se živit prací a co je pro něho výhodnější.

Tak to fungovalo až do supersocialistického zásahu ČSSD. I za komunistů měl občan možnost volby. Důchod, nebo zaměstnání. Při výkonu zaměstnání po dosažení věkové hranice se mu za každý odpracovaný rok navíc zvyšovala procentní sazba při výpočtu budoucího důchodu o 1,5%. Tehdy se tomu říkalo „dělat na procenta“.

Při pobírání důchodu povolit přivýdělek do výše 70% minimální mzdy.

Tímto opatřením se sníží výdaje důchodového systému, zamezí se jeho plýtvání a zejména by se snížilo procento nezaměstnanosti. Což by opět snížilo výdaje.

Opět uvádím, že důchodců je 3,2 milionů. Tedy každý třetí Čech. Uvedení důchodů do spravedlivé relace nelze chápat pouze jako zvýšení výdajů státního rozpočtu. Podle pravicovou vládou prosazovaného názoru: „Dědeček a babička nám ujídají chlebíčka“.

Nelze přehlížet výrazné oživení trhu jako určujícího faktoru hospodářské prosperity společnosti. Jestliže německý důchodce má 3-4x vyšší důchod než český, zaměstnává cestovní kanceláře, hotely, stravovací zařízení. Jelikož i německým důchodcům ve stáří ubývají síly, daleko více využívají služeb. Nechají si uklidit, umýt okna, vymalovat byt, donášet stravu, ošetřit zahradu.

Tím vším zaměstnají služby, což je ve vyspělém světě zvláště významné, neboť vlivem technického rozvoje potřeba lidské práce v produktivní části společnosti klesá. Fond lidské pracovní síly se přesouvá do služeb. Ve vyspělých státech je ve službách zaměstnáno daleko více lidí, než v přímé produkci. Službami se živí především drobní podnikatelé a co více, služby se realizují a konzumují na území státu. Nelze je vyvážet. Zejména ne do daňových rájů. Daně z příjmů získaných ve službách se tedy odvádějí do státního rozpočtu daného státu.

Jestliže ekonomický velmistr Kalousek se rozhodl „zamrazit“ důchody a důchodci tak mají problém zaplatit bydlení, jídlo a léky, pak první co vypustí, jsou služby.

I když problémů, do kterých naší republiku dovlekly dosavadní vlády je daleko více, jsem přesvědčen, že zásadní změny v uvedených sektorech ekonomiky, t.j. zvýšení odvodů právnických osob, progresivní daň z příjmů, majetkové daně zejména z nemovitostí a luxusu, zrušení „stropu“ sociálního zabezpečení, zrušení nároku na důchod při výkonu výdělečné činnosti a úprava důchodů na důstojnou úroveň, by prospělo české ekonomice, zejména zvýšením zaměstnanosti více, než dotace na vytvoření pracovního místa podnikům, které omezují produkci pro nedostatek odbytu.

Jan Sladký