Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč to nefunguje a jak na to

 Využil jsem zdlouhavého zrodu vlády a poslal jsem budoucím členům této vlády, dokud byli „pouze“ poslanci a měli tudíž na stránkách Poslanecké sněmovny odkaz „napište mi“, svůj pohled na ekonomickou situaci našeho státu s mým názorem, jak tuto situaci řešit.

Jistě nepřevrátím svět. Mnohé jistě pobouřím. Bude však zajímavé sledovat, jak upřímně myslí své sliby a jak ochotně se vzdají svých prebend a o své příjmy se budou  dělit s obyčejným „plebsem“.

Je to dlouhé, rozdělil jsem to. Problematiku důchodového systému umisťuji do dalšího příspěvku.

Tady je první část mého poselství nové vládě:

                                                                                     V Praze 26.ledna.2014

Vážený pane poslanče,

Do Vaší práce Vám přeji pevné nervy, důslednost a velkou nůši energie.

Bedlivě sleduji úpadek morálky pramenící zejména z ekonomického vývoje v naší zemi a nepřestávám žasnout, jak se nejrůznějším lobbystům, populistům a diletantským ekonomům daří uštědřovat naší ekonomice jednu ránu za druhou. Po takových „zásazích“, ať již byly motivovány jakýmikoli pohnutkami, se nelze divit, že naše hospodářská situace dospěla do současného, neutěšeného stavu.

 Dovolte mi, prosím, abych Vám sdělil jak já vidím situaci, v níž se nalézá náš stát a která není příliš růžová. Vy budete mít možnost do dalšího směřování státu zasahovat. Berte, prosím, tedy mé sdělení jako názor a alespoň občas situaci v našem státě s tímto názorem porovnejte.

Nedělám si naději, že Vás ve všem přesvědčím. Dokonce jsem přesvědčen, že s mnoha mými názory nebudete souhlasit a dokonce některé Vás přímo „vytočí“. Vyčítal bych si ale, kdybych je nevyslovil.

Ve svém názoru vycházím z elementárních, obecně platných pouček obecné ekonomie, nedeformovaných jakýmkoli politickým názorem. Ani levým, ani pravým.

Ekonomie je vždy pouze jedna. Je neúprosná. Je to exaktní věda, kterou lidstvo může pouze zkoumat a přijmout. Vychází z přírodních zákonů živé přírody.

Živý tvor, včetně člověka, musí pro zachování vlastní existence vykonávat činnost, která je v ekonomice nazývána činností hospodářskou (nebo také prací). Touto činností získává prostředky k uspokojení svých potřeb. Neuspokojí-li základní, životní potřeby, zahyne. Pud sebezáchovy jej vede k tomu, že ve snaze získat prostředky k uspokojení těchto základních životních potřeb je schopen vyvinout až sebezničující úsilí. U lidí se v to projevuje zvýšením trestné činnosti, ale také, což je u člověka negativum jeho schopnosti myslet, rezignací na život.

Toto si plně uvědomovali i otrokáři již od dob antiky. I když otroka nepovažovali za lidskou bytost, ale za věc, dobře věděli, že otrok se musí najíst a vyspat. Hladový a nevyspalý otrok nebyl k ničemu.

U člověka se tyto potřeby vlivem vývoje rozšířily o potřeby sociální, jejichž neuspokojení sice nevede k zániku jedince, určují ale kvalitu jeho života a výrazně ovlivňují jeho postavení ve společnosti.

Ať je politický systém jakýkoli, ekonomická chyba, byť sebelépe politicky zdůvodněná, se vždy projeví jako ekonomická chyba.

Jsem přesvědčen, že právě hrubé porušování elementárních zásad obecné ekonomiky pramenící z nejrůznějších politických ideologií, vede společenský systém celosvětově do situací, které nazýváme krizí. V České republice je sestupná spirála strmější, neboť všechny dosavadní vlády, ať levicové, nebo pravicové, se v zájmu svých ideologií dopouštěly ekonomických chyb obzvláště hrubých.

Levicové proto, že ve svých rozhodnutích jsou socialističtější, než bývali komunisti.

Pravicové proto, že chápou stát jako svůj, zprivatizovaný podnik, jehož dividendy jsou vysávány pouze úzkou skupinou akcionářů a propady rozpočtu přenášejí na zbylých 90% vysávaných občanů.

Obě strany politického spektra kromě toho navíc zaváděly „opatření“, která měla za cíl zajistit, aby se úzká skupina vyvolených (spřátelených) podílela na společném financování státu co nejmenším dílem. Zajistit tedy výrazná odvodová privilegia pro skupinu, která byla právě u moci. 

V tomto směru obzvláště vynikala vláda minulých dvou období pod diktátem ekonomického velmistra Kalouska.

Tyto hrubé ekonomické chyby jsou v naší společnosti prosazovány stále dokola a do myšlení veřejnosti jsou mediálně vtloukány pod pláštíkem ideologie ekonomické nesmysly, které jsou hlásány tak vehementně a již tak dlouho, že jim většina veřejnosti, a to i ta myslící, věří.

Např. stát je špatný hospodář, stát se o nikoho starat nebude, na důchod si musí každý našetřit sám apod.

To je nutno zvrátit. Stát není soukromá společnost skupiny, která se jej zmocní. Stát je společenská instituce občanů, kteří si stát vytvořili a financují jej právě proto, aby jim zajistil kontinuitu generační výměny, aby zajistil, že společná produkce bude využita k rozvoji celé společnosti, aby jim tedy zajistil to, co jednotlivý občan nemůže. Např. vnitřní a vnější bezpečnost, vzdělávání nastupující generace, obecně prospěšné investice a také hmotné zajištění občana v okamžiku, kdy on sám toho není schopen.

V demokratických zemích jsou do vedoucích funkcí voleni zástupci občanů. Jsou tam voleni právě proto, aby řídili a spravovali stát tak, aby fungoval ve prospěch občanů. Volby nejsou privatizací státu. Z tohoto pohledu nelze stavět stát a občany do pozice rivalů.

Už samotná tvrzení, která jsou zejména v posledních letech vlády pravice vtloukána občanům do hlav, že každý se musí o sebe postarat sám, sám se musí zabezpečit na stáří, neboť od státu nic nemůže očekávat, kdo se sám nezabezpečí, musí počítat s tím, že dožije v chudobě, jsou nejtěžším zločinem vlastizrady. Tato tvrzení jsou otevřeným přiznáním  úzké skupiny, která veřejně oznamuje, že občanům ukradla stát, který si občané zřídili a financují a občané jsou jejich protivníci.    

Jistě nemusím uvádět samu podstatu ekonomicky fungující společnosti. Není důležité, kdo nejvíc vyprodukuje a s nejnižšími náklady. Rozhodující je, kdo svůj produkt úspěšně umístí na trhu. Tedy prodá.

Teprve prodejem produktu se navrací investice, producentovi se dostavuje zisk, který může opět investovat do rozvoje produkce.

Z této elementární ekonomické zásady vyplývá, že výkyvy celkové produkce, ať již růst, či pokles, musí rovnoměrně pocítit všechny články produkčního řetězce. Producent, obchod i zákazník – odběratel, spotřebitel.

Pokles výkonnosti hospodářství způsobilo právě porušení této základní zásady. V tom vynikal zejména nejlepší ministr financí vesmíru a nejbližšího okolí Kalousek. Většinu přidané hodnoty produkce odčerpala skupina vyvolených a výsledný deficit byl řešen vydíráním nejširší vrstvy těch občanů, kteří tuto hodnotu vytvořili, tedy námezdně pracující. Tím byla  bržděna spotřeba, a Česká republika došla do současné ekonomické recese. Právě námezdně pracující tvoří největší složku trhu. Jejich spotřeba (poptávka) vytváří potřebu produkce.

Každá ekonomická krize vzniká poklesem absorbční schopnosti trhu. Velké osobnosti hospodářského světa si tuto zásadu nejen uvědomovaly, ale i realizovaly. Např. Tomáš Baťa, nebo Henry Ford. Ti vycházeli z poznání, že jejich zaměstnanec je zároveň jejich potenciální zákazník.

Tomáš Baťa vyplácel mzdy o 30% vyšší, než byl tehdejší průměr. Zároveň ale dbal, aby jeho zaměstnanci utráceli jeho peníze právě nákupem jeho zboží. Vycházel z jednoduché poučky. Producent – obchod – zákazník tvoří uzavřený okruh, v němž obíhá kapitál. Čím obíhá rychleji, tím větší užitek ze společné produkce mají a musí mít všechny zúčastněné složky. Zrychlováním oběhu kapitálu společnost jako celek bohatne.

Nyní kde vidím dosavadní chyby v řízení našeho státu:

Možná, že Vás „nadzvednu“, ale jsem přesvědčen, že korupce není hlavní příčinou neutěšeného stavu našeho hospodářství. I když se to veřejnosti vtlouká do hlavy a šermuje se siláckými výroky, že v tom spočívá největší zlo. A jak s tímto nešvarem zatočíme a tím bude vyřešen blahobyt pro všechny. Dokonce se domnívám, že to je záměrné odvádění pozornosti od pravých příčin ekonomického nezdaru.

Korupci vymýtit nelze. Podobně jako prostituci nebo homosexualitu. Problémem České republiky je, že vytváří (a opět můžeme diskutovat, zda z neumětelství, či záměrně) pro korupci velice příznivé prostředí, které spočívá v tom, že mnohými zákonnými normami je přímo nabízena cesta ke korupci a zejména velice snadnému vyvádění peněz korupcí získaných.

Stát má ale prostředky, jak korupci omezit a na té části, kterou neomezí, alespoň profitovat. Těmi prostředky je daňová politika. Nakradl sis? Pak se ale rozdělíš prostřednictvím státu s těmi, které jsi okradl. 

Musím dále zdůraznit jednu skutečnost, která se zamlčuje. Můžeme se opět dohadovat, zda z neznalosti, nebo záměrně. To, co si občané vydělají v zaměstnání, mají-li jaké, tedy celkový objem mzdových prostředků je pouze část hodnoty celkové produkce společnosti.

Orientovat zdroj prostředků, které stát potřebuje pro svou zdárnou funkci pouze na tento objem mzdových prostředků, co nejvíce jej vysávat a nechat unikat celou přidanou hodnotu (nadhodnotu), je jeden z nejhrubších prohřešků proti dobré funkci státu.

Jsem přesvědčen, že stát se musí ve svých příjmech, nutných k jeho chodu, orientovat nejen na mzdové prostředky svých občanů.

Je nutno zaměřit se co nejvíce na celkový objem domácího produktu – HDP. Získat tedy co nejvíce prostředků z přidané hodnoty (nadhodnoty), která ve valné většině plyne mimo hranice státu, tedy mimo státní rozpočet České republiky.

Je mi zcela jasné, že v současném globalizovaném světě to je velice obtížné. Zatížit daňovými odvody obchodní společnosti, tedy investory, lze pouze do určité míry. Hrozí, že odejdou, nebo nebudou přicházet. Přesto bych byl pro, odvody společnostem v únosné míře zvýšit.

Jsem přesvědčen, že laciná pracovní síla a nízké odvody jsou sice pro investora lákavé, ale nejsou jedinou pohnutkou v jeho rozhodování. Velmi rozhodujícími faktory jsou i fungující trh, legislativní stabilita, státem garantovaná ochrana práv, technická vyspělost, dopravní obslužnost, výrazně i technická a manuální zručnost, odborná zdatnost a pracovitost najímané pracovní síly. Kdyby jediným kritériem byla nízká cena pracovní síly, všichni investoři z Německa by utekli k nám.

Česká republika má několik předností, které se ani nesnaží uplatnit na trhu investic. Např. strategickou polohu uprostřed Evropy. Náklady na logistiku nejsou zanedbatelné. Může působit i jako hospodářský i obchodní most mezi východní a západní a jižní a severní Evropou. Má velký potenciál v zručné a pracovité pracovní síle.

Jak čerpat prostředky z části produkce nad mzdovými prostředky je více. Např. majetkovou účastí státu v nově vznikajících podnicích, případně odkupem akcií těch prosperujících. V žádném případě nezbavovat stát vlastnictví těch zbylých státních podniků bez ponechání vlastnického podílu státu. Např. ČEZ, Lesy ČR. Zajistit ovšem dokonalou kontrolu.

V divoké privatizaci, kdy se stát zbavoval majetku pod Klausovsko-Ježkovým heslem (podle Tatcherovského kánonu): „Stát je špatný hospodář“, vidím základ současného stavu hospodářství.

Kdyby stát vlastnil 33% akcií rozhodujících podniků, bylo by zajištěno, že alespoň třetina hodnoty, která se v ČR vyprodukuje, zůstane v České republice státu na zajištění těch, kteří tuto hodnotu vytvořili.

Chápu, že pouze takto napravovat chyby „ekonomických velmistrů“, jejichž motivaci vidím pouze v nekalých úmyslech, je velice obtížné. Přesto bych záměr tohoto dosáhnout, neopouštěl.

Jsou i jiné prostředky, jak stát může profitovat na hodnotách produkce nad úroveň vyplacených mzdových prostředků.

Jedním z nich je progresivní daň z příjmů fyzických osob. Teď jistě žasnete, co to melu dohromady. Ale:

Progresivní daň z příjmů se jeví jako nespravedlivá. Na tuto strunu „hrály“ pravicové strany: „Přece nebudeme trestat ty úspěšnější a schopnější z nás“. Progresivní daň je ale ekonomicky velice účinné opatření na podporu hospodářství. Důkazem je, že je uplatňována téměř ve všech státech světa. Zeptejte se našich hokejistů, kteří hráli v NHL a pobírali pohádkové sumy, kolik z nich odevzdali na podporu tamního státního rozpočtu a tamních důchodců. S naší „rovnou“ daní jsme v hospodářsky vyspělé části světa raritou.

Progresivní daň má pro hospodářství společnosti dva blahodárné účinky. Jestliže pro chod státu je nutné, aby všichni občané se vzdali 20-25% svých příjmů ve prospěch státu, jeví se jako velice prospěšné, že ti na spodním okraji příjmových hladin odvádějí pouze 12% (nebo i méně) a ti na příjmových špičkách 33%. 

Nízká daňová úroveň na spodní příjmové hladině snižuje cenu práce (vyšší zdanění by vyvolávalo tlak na zvyšování mezd), a zároveň ponechává více prostředků k zajištění spotřeby, jako určujícího faktoru podpory produkce, tedy celého hospodářství.

Naopak vysoké zdanění příjmů na horním okraji brzdí vyplácení neúměrných, astronomických mezd a mimořádných „odměn“ spřáteleným podřízeným. Zajišťuje se jimi loajalita, případně plní funkci roubíku do úst. Často i buldozeru dámských srdcí. Do těchto mezd a odměn se přelévá nejen přidaná hodnota úspěšných i „úspěšných“ společností, ale pouští se jimi žilou i státnímu rozpočtu. Jakákoli mzdová regulace v této oblasti nemá v kapitalistickém systému co pohledávat. K tomu slouží právě daňová politika státu.

Nebude-li obnovena progresivní daň, stát se nejen připraví o nejvyšší částky příjmů, ale i nadále bude otevřen tunel pro uvedené vysávání státního rozpočtu.

Progresivní daň, jakkoli se jeví jako nespravedlivá, má ještě další ekonomicky logické zdůvodnění. Ti „úspěšnější a schopnější“ si musí uvědomit, že úspěšnější a schopnější jsou pouze proto, že žijí a pracují v jisté společnosti, která jim umožňuje být „úspěšnějšími a schopnějšími“. Kdyby žili sami na pustém ostrově, jejich úspěšnost a schopnosti by jim nebyly nic platné. Měli by pouze to, co by si sami vyprodukovali. Měli by s tedy uvědomit, že je v jejich vlastním zájmu, aby společnost, která jim umožňuje takto vyniknout, prosperovala. Nebude-li společnost prosperovat, ani oni sami nebudou úspěšnější a schopnější.

Jsem přesvědčen, že 15% „rovná daň“ (a „strop“ sociálního zabezpečení – k tomu se dostanu později) je předem připraveným tunelem k tunelingu státního rozpočtu (privatizaci státu). K inkasu dividend ze zprivatizovaného státu.

Dalším argumentem pro progresivní daň je současná, „dočasná“ solidární daň. Tuto daň, s velikou nelibostí zavedl na sklonku své vlády i velministr Kalousek. Tuto daň jsou povinni odvést všichni, jejichž měsíční příjem přesahuje čtyřnásobek průměrné mzdy. Tedy jejich mzda přesahuje 103 536,- Kč/měs. Podle údajů ministerstva financí se toto týká 80.000 zaměstnanců. Všichni tito zaměstnanci budou muset podat samostatné daňové přiznání. To nejen obrovsky zatíží finanční úřady, ale i zvýší náklady na výběr této daně. Tyto náklady „spolknou“ značnou část vybrané daně. Při progresivní dani by to vyřešila mzdová účtárna. 

Právo na obydlí.

Již jsem uvedl, že každý živý tvor musí uspokojit své základní životní potřeby. Tyto základní potřeby jsou potřeba stravy, potřeba spánku a alespoň základní oděv jako ochrana před vnějším prostředím. U člověka, vzhledem k jeho vyspělosti, přistupuje ještě zdravotní zajištění.

Každá společnost by měla zajistit, aby v silách všech jejích příslušníků byla možnost tyto základní životní potřeby uspokojit. Každý jedinec slušné společnosti, zejména v 21. století, by měl mít jistotu, že i když spadne na nejnižší stupeň společenského postavení, nebude mu  možnost uspokojit tyto své základní životní potřeby odejmuta. Tedy strava, spánek, nejnutnější oděv a zdravotní péče.

Z tohoto pohledu vidím jako obrovskou chybu vyškrtnutí práva na obydlí ze základních práv člověka a následné naprosté, neregulované vržení tohoto základního práva na „trh s bydlením“.

Jako naprostou chybu vidím, že stát se prostřednictvím obcí zbavil téměř všech bytů, které vlastnil a za peníze daňových poplatníků postavil. Těchto bytů se zmocnila bytová lobby a zneužívá je k vydírání těch, z jejichž daní byly tyto byty postaveny. Ve snaze obcí získat peníze (se kterými stejně naložily v lepším případě nehospodárně, v horším případě byly během krátkého období rozkradeny) „hodily“ obce tyto byty právě do „trhu s bydlením“.

Bytová lobby ovládla tento „trh s bydlením“, neboť nájemník je snadno vydíratelným subjektem. Jako investice nemá konkurenci. V oblasti bydlení nelze vůbec hovořit o trhu. Nájemník zde není v rovném postavení běžného zákazníka. Běžný zákazník odebírá z trhu pouze to, na co má prostředky. Pokud nabídka přesahuje jeho možnosti, prostě se bez tohoto produktu obejde.

Potřeba spánku je ovšem základní, životní potřebou každého živého tvora, tedy i nájemníka, bez jejíhož uspokojení se neobejde. Každé zvíře má svou noru, brloh, pelech, hnízdo. I slepicím se stavějí kurníky, kozám a praseti chlívek. Toulavým psům se stavějí útulky. Každé zvíře si svůj domov zuřivě brání.

Pouze „vyspělá“ společnost 21. století dokáže dát jednotlivci právo zneužívat potřebu uspokojovat základní životní potřeby jiného jedince k jeho vydírání. Pouze „vyspělá“ společnost 21. století dokáže svého příslušníka z jeho obydlí vyhodit.

Jestliže nájemník má možnost volit pouze ze dvou možností: Buď přistoupit na vyděračské podmínky „bytového podnikatele“, nebo jít spát pod most, nelze vůbec hovořit o jakémkoli trhu.

Zpochybnění práva na obydlí, které je nutné k uspokojení základní, životní potřeby člověka – pravidelného spánku, zneužívání zamezení přístupu k uspokojení této základní životní potřeby k vydírání bytovou lobby, je porušením základních lidských práv zakotvených v Listině, která je součástí naší Ústavy:

Článek 1

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.

Článek 3

(1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

(3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

Článek 7

(1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

Článek 10

(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

Kromě porušení uvedených základních lidských práv je zmocnění se trhu s bydlením bytovou lobby i velice významné narušení ekonomiky, tedy hospodářství celého státu. Jestliže stát připustí, aby 80% procent veškerých sociálních dávek, včetně starobních i invalidních důchodů, které nejvíce zatěžují výdajovou část státního rozpočtu, vysála z trhu bytová lobby, jedná se o významné omezení spotřeby.

 Uvědomíme-li si, že veškerých důchodů je 3,2 milionů, znamená to, že každý třetí občan České republiky musí omezit svou spotřebu na minimum, neboť převážnou část svého důchodu odevzdá bytové lobby.

Chápu. Regulace zde není možná. Pan Aksamit by vytáhl do boje. Stát ale má možnosti, jak potlačovat nežádoucí a podporovat žádoucí jevy ve společnosti. Hlavním nástrojem je daňová politika. Pozor!! Daňová politika. Nikoli dotace. I k těm se vyjádřím později.

Mířím do majetkových daní. Zde daň z nemovitostí. Aby byla účinná a vedená žádoucím směrem na podporu hospodářství, musí být opět progresivní.

Je nutné stanovit minimální standard obydlené obytné plochy na občana. Např. 23m2. Zde ponechat daň minimální, případně zcela nulovou. Daň z výměry obytné plochy nad tuto hranici zavést strmě progresivní. (Lze postupovat i opačně. Od vysoké daně poskytovat úlevy. Při 23m2/jedinec od daně upustit.)

U bytové plochy neobydlené nasadit zdrcující daň. Tím by se obrátily poměry na „trhu s bydlením“. Bytoví podnikatelé by sami vyhledávali nájemníka. Zamezilo by se „chytračení“ (záměrná deformace trhu), kdy tito „podnikatelé“ nechávají bytové prostory neobydlené, aby vyvolali poptávku nutnou ke zvyšování nájemného. Zejména by se zamezilo zneužívání nerovného postavení nájemníka k jeho vydírání. Výsledkem by byl pokles ceny nájmů i bytů, tedy pokles nákladů na bydlení, ve prospěch zvýšení vnitřní spotřeby. 

K zavedení majetkových daní, tedy i daně z nemovitostí jsme ostatně nabádáni i samotnou Evropskou Unií.

Kromě toho, že zavedením takovéto daně by stát vyrovnal postavení nájemníka a vlastníka bytu, získal by příjmy do státního rozpočtu, podpořil hospodářský růst nárůstem spotřeby, výrazně by omezil podmínky korupce, kterou jsem již zmiňoval. Do investic na „trhu s bydlením“, jako výhodného byznysu směřuje značná část prostředků získaných právě korupcí a jinou nekalou činností.

Jestliže si někdo postaví „rodinný domek“ s 18 pokoji a 8 koupelnami, může do státního rozpočtu přispět několika stovkami tisíc Kč ročně. Jestliže paní Tykačová je schopná vystavět „školící středisko“ s 3m tlustými zdmi, pancéřovými dveřmi, dokonalou vzduchotechnikou, může přispět ročně několika miliony. Pokud tato dáma platí daň z nemovitosti na úrovni rekreační chaty, dělá si ze státu „votroubka“ a ze svých spoluobčanů hlupáčky. (spíše blbečky).

Navíc z definice nemovitosti vyplývá, že ji nelze převézt do daňového ráje.

Daň z nemovitosti u nebytových prostor, sloužící k podnikání, stanovit minimální. Ovšem pouze u samostatných objektů. Nikoli u objektů sloučených s obytným prostorem.

Daň z příjmů z nájemného stanovit stejnou, jako u každého jiného podnikání OSVČ. Dále jsem přesvědčen, že je nutno zrušit (nebo alespoň výrazně omezit) tzv. „příplatek na bydlení“. Pan Aksamit argumentuje, že pronajímání bytů je stejné podnikání, jako každé jiné. Musí tedy přijmout podmínky, jaké má každý jiný podnikatel. Podnikání žádného podnikatele nepodporuje stát dotacemi zákazníků, aby si koupili právě jeho produkt. Každý producent se musí přizpůsobit kupní síle trhu. Stát nemůže přímo regulovat. Může ale vyvolávat účinné ekonomické tlaky. To je kapitalismus, kterým se právě takovíto „podnikatelé“ nejvíce ohánějí.

Prostředky vynakládané na „příplatek na bydlení“ investovat do výstavby domů sociálního bydlení. Nic nového. Již za feudalismu stavěly obce pastoušky pro chudinu. Dočteme se v literatuře. Zejména v té povinné, školní.

Současně vydat zákaz obcím převádět do soukromého vlastnictví obytné objekty, které jim ještě zůstaly a byty ze sociální výstavby. Ty musí zůstat ve vlastnictví státu. Stát tam může určovat minimální nájemné a tím ovlivňovat trh. I to je kapitalismus.

Je nesmysl aby se stát prostřednictvím obcí zbavoval i těch bytů, které ještě vlastní a současně podporoval výstavbu sociálního bydlení, kterou následně převede do soukromé správy. V tomto případě obce dotovat, využijí-li zbylý bytový fond pro bydlení chudiny.

Myslím, že již popsaným způsobem bude podpořena ekonomika. Dojde ke zvýšení vnitřní spotřeby. Stále opakovaná hesla, že naše ekonomika je závislá zejména na exportu a vnitřní spotřeba není rozhodující, jsou pravdivá pouze částečně. Pouze v případě exportuje-li česká firma. Po Klausovo-Ježkově privatizaci, kdy tito pánové „na chvíli zhasli“, jsou významné podniky v rukou zahraničních „strategických“ partnerů. V tom případě zisk z exportu směřuje mimo hranice ČR.

Také proto fandím panu Babišovi. To je česká firma, platí daně České republice. Navíc investuje i v zahraničí. Přidaná hodnota (zisk) v zahraničí putuje do ČR. Tleskám.

Nelze přehlížet a bagatelizovat fakt, že deset milionů českých obyvatel v České republice 3x denně jí, bydlí a konzumuje služby a z převážné části realizuje nákup spotřebního zboží.

Nová pracovní místa budou vznikat samovolně, spontánně, bude-li odbyt. Podpora vnitřní spotřeby vytvoří sama pracovní místa. Omezovat, přímo škrtit vnitřní spotřebu, jak realizoval ekonomický velmistr Kalousek a současně dotacemi podporovat vznik nových pracovních míst, je nesmysl. To jde proti sobě. Co budete dělat s produktem, vytvořeným pracovníky na dotacemi podpořených místech, když ta místa zanikla pro nedostatek odbytu?

Navíc dotacemi by se mělo šetřit. Je to nejméně účinný ekonomický nástroj. Tak málo účinný, že je téměř škodlivý.  Protože je pouze obtížně kontrolovatelný. Vždy hrozí nebezpečí, že dotace bude čerpána, aniž by protihodnota byla realizována. Zde např. bude přijat dotovaný pracovník, ale pro nedostatek odbytu bude propuštěn jiný. Důkladná kontrola bude dražší, než přínos tohoto opatření.

Zcela obdobnými protiklady hodlal řešit situaci další ekonomický mág Mládek, který se rovněž prsil, že vyřeší nezaměstnanost podporou vzniku nových pracovních míst. Současně ale tasil nejtěžší zbraně na parazity živnostníky. Tedy ty občany, kteří si své pracovní místo vytvořili sami, vlastními náklady. Tedy zcela protichůdnými opatřeními. Tomu jste naštěstí zabránili. Bylo uváděno, že jste mu přinesli na jednání výpočty. Zajímavé. Ekonom a nedovede si to spočítat. Opět tleskám.

Osobně bych každého občana, který ztratí zaměstnání a místo na úřad práce zamíří na živnostenský odbor, hladil po vláskách, umetal cestičku a otvíral mu dveře.

Já jsem to Mládkovi psal již po jeho památném projevu na jaře na sjezdu ČSSD. Dokonce jsem varoval, že takto prohrají volby. Také jsem mu tam uváděl výpočty. Nechtěl rozumět.

Moc prosím, uhlídejte Mládka. A také předsedu senátu Štěcha. To je také živnostníkobijec. Ten dosud nepřestal být odborářem.

K mému názoru na rozjezd hospodářství podporou vnitřní spotřeby uvádím příklad Německa. Jestliže je v Německu 3x vyšší průměrná mzda a důchody jsou 4x vyšší než v České republice, mohou tamější producenti vyprodukovat 3x více, než naši. Dosáhnou i 3x vyššího zisku. Mohou rozšířit produkci a zaměstnat další zaměstnance. Tím ovšem posílí koupěschopnost trhu. Dosáhnou vyššího zisku. Kapitál obíhá zvyšující se rychlostí.

Pouze pro porovnání: Minimální mzda byla letos po velkých sporech zvýšena na 8.500,-Kč.

To je 50,60 Kč/hod. V eurech 1,98 /hod. Po zásahu pana Singera z ČNB už jenom 1,84 /hod. Za to by v Německu nepracovala ani umývačka černého nádobí. Tím nás dosavadní, zejména pravicové strany degradovaly v Evropské Unii na laciné nádeníky a občany třetí kategorie. V Německu se jedná o stanovení minimální mzdy na 8,50 /hod. To je 39.700,-Kč/měs.

Proto jako další, ozdravné opatření vidím v podstatném zvýšení minimální mzdy. Nejméně na polovinu současné mzdy průměrné.

Pokud budeme pokračovat v trendu pravicových vlád, postupně se sami se shrbíme do role podřadných služebníků a lokajů okolních států.

Doporučuji si povšimnout, o co nejvíce usilují firmy. Ať již státní, soukromé, gigantické i zcela drobné. V zájmu čeho jsou ochotny vyplácet milionové provize, korumpovat astronomickými částkami kde koho. Proto, aby získaly zakázku. Tedy odbyt.

Podpora podnikání snížením administrativní náročnosti je krásné heslo, ale nepodstatné. V době, kdy ekonomika ČR rostla tempem, nad kterým žasli i odborníci, (2004 – 2008), podnikaly firmy úspěšně i s nevylepšenou administrativní náročností. Protože měly odbyt.

Je nutno smířit se s myšlenkou, že v tržním hospodářství určujícím faktorem rozvoje hospodářství je trh.

Proto vidím jako značnou chybu, že jsme se ochotně až podlézavě vzdali svého vnitřního trhu ve prospěch zahraničních investorů. Pod pláštíkem patolízalství k „strategickým partnerům“. Když si jde důchodce koupit chleba, nebo máslo, vydělá zahraniční firma a zisk putuje mimo republiku.

 S tím, bohužel, v současnosti mnoho nenaděláme. Jediným řešením je vytvořit a podporovat naší, vlastní konkurenci těmto gigantům. Především preferencí drobných firem a živnostníků. Ti mají pevnou, vnitrostátní adresu. Nepřevedou svůj byznys do daňového ráje. Nepodporovat je žádnými dotacemi!!! Ale tím, že je nebudeme označovat za parazity a nebudeme je likvidovat daňovým vydíráním. A zejména jim nebudeme zbytečně komplikovat život.

 Například neblokovat vnitřní spotřebu naší, domácí produkce nesmyslnými zónami parkování, kdy u našeho drobného producenta nesmí zastavit žádný zákazník bez hrozby vysoké pokuty, případně odtažení automobilu. Zahraniční řetězce si mnou ruce. Stát jim vlastními náklady likviduje konkurenci.

Ekonomický génius Kalousek je toho názoru, že nemá cenu nic vytvářet, když to můžeme dovézt.

Z pohledu elementárních pouček obecné ekonomie se jeví jako vysoce nesprávná, přímo škodlivá DPH. Tedy daň z přidané produkce. Chápu, že pro ministra financí je to nejmilejší daň, neboť se nejlépe vybírá a představuje velký přínos státnímu rozpočtu. Vybírá se velice snadno proto, že ten, kdo jí odvádí, jí neplatí. Platí jí konečný spotřebitel. Plátce DPH tedy nemá důvod ji obcházet, nebo zatajovat.

DPH je ale vysoce nespravedlivá. Přidaná hodnota je rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou. Tedy zisk producenta, nebo marže obchodu. Konečný spotřebitel tak platí daň z toho, co na něm vydělaly všechny články produkčního řetězce včetně obchodu. To je základní morální chyba. Daň se musí platit z příjmu. Tedy ze zisku. S tím, co kdokoli vydělá, ať již jednotlivec, či skupina, se musí rozdělit se státem. Musí si tedy zaplatit služby, které mu stát poskytuje. A umožňuje produkovat a tedy vydělávat.

Odvádět daň za to, že vydělal někdo jiný, je nemorální. Stát musí být financován z produkce, nikoli ze spotřeby.

Z ekonomického pohledu je DPH velice škodlivá. Omezuje spotřebu, tím omezuje produkci, nepřímo tedy zvyšuje nezaměstnanost.

Je mi jasné, že v současném světě se nelze bez DPH obejít. Stát by ovšem i s tímto daňovým nástrojem měl zacházet tak, aby byl plnil i druhotnou funkci daňové politiky. Tou je podpora žádoucích a omezení nežádoucích jevů ve společnosti.

DPH u produkce umožňující uspokojovat základní životní potřeby každého jedince, by tedy měla být minimální, případně nulová. To jsou základní potraviny, základní bydlení a zdravotnictví.

U produktů zbytných pro zajištění základních potřeb lze určit DPH, dokonce opět vícestupňovou, u luxusního zboží, včetně luxusních, exotických potravin, výraznou. Pak by plnila funkci i tzv. daně z luxusu, po které je často a poměrně oprávněně voláno.

Vedle ekonomického hlediska takto stanovené DPH je zde i hledisko společenské. Protože, jak jsem shora uvedl, uspokojení základních životních potřeb je nutností k zachování života.

Ztíží-li společnost velkému množství občanů přístup k uspokojení jejich základních životních potřeb a nemalé skupině tento přístup téměř zamezí (např. nezaměstnaností a likvidací obydlí), zákonitě bude vzrůstat kriminalita se všemi průvodními jevy, jako alkoholismus, toxikománie a pod.

 To kromě zhoršení kvality života celé společnosti bude mít dopad i do výdajů státního rozpočtu.

Myslím, že místo dotací na vznik nových pracovních míst by bylo vhodnější investovat tyto peníze do výstavby zprvu menších podniků v místech s největší nezaměstnaností. Tyto podniky ponechat zásadně ve vlastnictví státu, případně obcí. Zprvu by bylo možno je orientovat na služby. Ty nemají konkurenci v dovozu. Též by se v nich mohly realizovat ověřovací série výsledků vědeckých výzkumů.

Nedávno jsme sledovali revolty ve Šluknovském výběžku. Řešeno to bylo represivně. Následně bylo vyčísleno, kolik desítek milionů policejní zásahy stály. Myslím že by bylo vhodnější za tyto peníze v místě vybudovat drůbežárnu. Ponechat jí ve vlastnictví státu, ale generálním ředitelem tam jmenovat místního romského barona. A dát mu výrazný plat. Stát by získal vajíčka, Romové práci a baron by tam kázeň uhlídal. Kdyby neuhlídal, bylo by kradeno z toho, co si sami vyprodukovali.

 

Samostatnou kapitolou státního rozpočtu je důchodový systém. Tomu věnuji následující příspěvek.

Pokračování

Jan Sladký