Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak pokračuje prověrka demokracie

 

Jak pokračuje prověrka demokracie
v konečně svobodné a demokratické České republice
 
 Ústavní soud nezklamal. Poukázal jsem mu na znění zákonů, Ústavy České republiky i mezinárodní Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, z nichž vyplývá, že povinnost být zastoupen advokátem nelze vykládat pouze tak, že tato povinnost se vztahuje výhradně a pouze na účastníka. Dokonce jsem poukázal na zákonná ustanovení, z nichž vyplývá, že tato povinnost ustanovit účastníkovi zástupce se v jistých případech vztahuje i na předsedu senátu a že předseda senátu je dokonce povinen před zahájením jednání účastníka na tuto skutečnost upozornit.
 Na základě těchto ustanovení jsem upozornil Ústavní soud, že striktní trvání na povinnosti účastníka aby si sám z vlastních prostředků zajistil zastoupení advokátem s pohrůžkou, že nesplní-li účastník tento požadavek Ústavního soudu, Ústavní soud stížnost odloží a nebude se jí vůbec zabývat, je porušením Ústavy i Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Čl. 6 Úmluvy, kterou podepsala i ČR říká:
Čl. 6
Právo na spravedlivý proces
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
 Ústavní soud mi přesně podle předpokladu vytkl procesní závadu a to absenci zastoupení advokátem a vyzval mne, abych do 30 dnů závadu odstranil, jinak mou stížnost odloží.
  Ústavní soud tak ještě před jednáním s konečnou platností rozhodl, že nikoli každý má právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána nezávislým soudem, ale toto právo je přiznáváno pouze těm, kteří zaplatí nemalý peníz. A že není podstatné, co je stanoveno v zákonech, Ústavě, nebo mezinárodní Úmluvě. Že podstatné je to, co určí on sám. Ústavní soud. Dle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti. 
 Tím je toto právo odepřeno nejméně polovině občanů. Jednu čtvrtinu tvoří důchodci a invalidé, žijící ze sociálních dávek, druhou čtvrtinu tvoří nezaměstnaní a zaměstnaní za podprůměrnou mzdu, zejména mají-li děti. Při cenách advokátních služeb je pro zmíněnou polovinu občanů finanční náročnost obhajoby vlastních právtato bariéra nepřekonatelnou překážkou a na právo zakotvené v mezinárodní Úmluvě mohou zapomenout.
 Je to dáno tím, že nám je neustále vtloukáno do hlavy, že výklad zákona může podat pouze „nezávislý“ soud. Dokonce je tvrzeno, že výklady dvou různých „nezávislých“ soudů mohou být rozdílné, dokonce přímo opačné, přičemž oba jsou správné.
 Pak ale musíme uznat, že Ústava se mýlí, jestliže uvádí, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid a že tuto moc uplatňuje prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní. Při této filozofii vnímání obecných norem chování je zřejmé, že právní prostředí ve státě neurčuje moc zákonodárná, tedy Parlament, který zvolil lid, aby jej zastupoval při tvorbě zákonů, ale moc soudní, tedy soudci, jmenovaní doživotně a neodvolatelně .
 Poslanci i senátoři se mohou přebíjet argumenty jak chtějí, vůbec nezáleží na jakém znění zákona se shodnou. Vždy platí, jak příslušný zákon vyloží soud. I zde záleží který. Jiný soud by mohl totéž vyložit úplně opačně.
 Zákony Parlament vydává pro společnost jako normy chování jednotlivců i všech složek. Lze dojít k závěru, že ani občan si nemůže být jist, zda koná dle zákona, či protizákonně. Vždy bude záležet, jak jeho chování vyhodnotí „nezávislý“ soud.
 Ten může jednoho občana tvrdě odsoudit, jiný soud jiného občana za totéž osvobodit a přiznat náhradu za nezákonné zadržení. Oba rozsudky jsou správné a pravomocné. To znamená, že s tím nikdo nemůže hnout.
 Uvědomíme-li si tuto skutečnost, nelze se divit anarchii, rozbujelé korupci, společnosti, kde vládnou pouze peníze. Nepsané zákony mravní jsou v této mravně zdevastované společnosti hodny pouze posměchu, nanejvýše soucitného úsměvu. Psané zákony mají v tomto prostředí váhu pouze slohových cvičení, protože mocné k ničemu nezavazují a bezmocní se jich nedovolají.
 A tak pomocí peněz hrstka mocných udržuje a posiluje svou nadvládu nad bezmocnou většinou. Této hrstce mocných popsané prostředí vyhovuje, jeho anarchii záměrně posilují, neboť tím narůstá i jejich nadvláda, která již přechází v diktaturu mocných nad bezmocnými.
 Každý, kdo je schopen vnímat okolí, denně vidí kolem sebe důkazy mých tvrzení. Tečou na nás ze všech sdělovacích prostředků, psaných, analogových i digitálních. Už opět slouží pouze hrstce mocných k vymývání mozků veřejnosti, které se říká široká.
 A začínalo to tak hezky. Zvoněním klíči na Václavském náměstí a na Letné, Modlitbou Marty Kubišové.
 Klíče, kterými jsme zvonili nám již sebrali realitní makléři, v čemž jim vydatně pomohly soudy. Svým „nezávislým“ výkladem. Modlitba Marty Kubišové by dnes zněla jako sadistický song, nebo popěvek z psychiatrické léčebny.
 Když mne tedy Ústavní soud vyzval abych odstranil nepřekonatelnou procesní závadu (asi nemluvím dobře česky a nedokázal bych sám slovutnému Ústavu sdělit, na co si stěžuji), zařekl jsem se, že to nevzdám.
 Musím přiznat, že jsem objevil advokáta, slušného člověka. Nejenže byl ochoten mne zastoupit, ale dohodli jsme i pro mne přijatelný splátkový kalendář.
 Moje Ústavní stížnost má tedy všechny procesní náležitosti, Ústavní soud může jednat.
 Ale nejedná. Poslanecká sněmovna nadále zasedá v jiném složení, než vyjádřil lid ve volbách. V tomto samozvaném složení schvaluje nevratné zákony. Diktuje občanům svou vůli, kterou jim určuje normy chování, určuje občanům jejich životní úroveň, rozhoduje o manipulaci se státním majetkem, který přerozděluje ve prospěch bohatých mocných na úkor bezmocných. Dokonce Poslanecká sněmovna v tomto samozvaném složení anuluje názor řádně občany zvoleného Senátu tím, že přehlasovává jeho odlišný názor.
 Zvykli jsme si označovat události roku 1948 jako komunistický puč. To je obrovská lež. Komunisti tehdy opravdu vyhráli demokratické volby. Protože bylo po válce a lidi jim věřili.
 Puč je to, čeho jsme svědky v současné době. Puč je samozvané uchopení moci ve státě bez ohledu na vůli lidu.
 Ústavní soud, který je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, v klidu přihlíží.
 V prostředí, které jsem popsal, se mu ani nedivím. Nemůže dosti dobře vyslovit nález, že je vše v pořádku, že se to tak smí a že současné složení Poslanecké sněmovny je v souladu s Ústavou. Jistě by se tak zavděčil hrstce mocných s rozhodující mocí. Hrozilo by ale nebezpečí, že v budoucnu by podobným způsobem mohla po volbách vzniknout v Parlamentu extremistická strana, např. fašistická. Pokud by se takto dohodlo dostatečné množství poslanců, mohli by získat převládající sílu a upravit si zákony i Ústavu k obrazu svému. Vše by bylo v pořádku, neboť by zde byl „nález“ Ústavního soudu, který pravil, že se to smí.
 Ústavní soud nemůže ani prohlásit, že vznik nové politické strany, která neprošla volbami a samozvaně se delegovala do Poslanecké sněmovny, vystoupení poslanců z politické stany, na jejíž kandidátce byli zvoleni a ponechání si mandátu, který lid přidělil politické straně, že toto svévolné pozměňování poměru sil politických stran v rozporu s vůlí lidu vyjádřenou ve volbách je porušením Ústavy a Poslanecká sněmovna tímto jednáním poslanců ztratila legitimitu. Znamenalo by to pád vlády a předčasné volby. Ale proč se ptát občanů na jejich vůli a na jejich názor. Že? Co je rozhodnutí lidu, proti svévolnému rozhodnutí poslance.
 Nemusíme ale uvažovat pouze tak extremní případ, který jsem uvedl. Jistě by byla zcela jiná situace, kdyby se nějaká samozvaná „frakce“ poslanců rozhodla, že přestoupí do jiné parlamentní, řádně v demokratických volbách zvolené strany, do KSČM.
 Zde by jistě byly názory na nezávislost poslanců zcela opačné a lze předpokládat, že i Ústavní soud nebyl nečinný.
 Věru, nezávidím Ústavnímu soudu. Proto jsem mou akci nazval prověrkou demokracie. Demokracie je, podle slovníku, vláda lidu.
 Abych trochu natrhl propagandistické tvrzení o absolutní nezávislosti poslanců a jejich mandátů, doplnil jsem svoji Ústavní stížnost. V tomto doplňku jsem uložil Ústavnímu soudu úkol. Vyzval jsem jej, aby přesně definoval závislost či nezávislost mandátu poslance. Zda je skutečně jeho nezávislost tak neomezená, jak se obecně uvádí, nebo je poslanec přece jenom něčím vázán.
 Přinejmenším svým slibem, který skládá při nástupu do Poslanecké sněmovny.
Tento slib zní:
Článek 23
 (3) Slib poslance a senátora zní:
 "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."
 Ústavní soud by měl tedy jasně definovat:
   Zda poslanec tím, že vystoupil z politické strany, a jejíž kandidátce byl zvolen a tím změnil poměr sil určený vůlí lidu v demokratických a svobodných volbách, porušil Ústavu či nikoli.
    Zda politická strana, která ve volbách získala určitý počet křesel a tím i vyjednávací sílu, má právo doplnit na místo poslance, který ze strany vystoupil, jiného svého člena, který byl uveden na kandidátce a nebyl zvolen. Tak, aby byl zachován poměr sil politických stran daný vůlí lidu ve volbách
 Zda poslanec porušil Ústavu a svůj slib tím, že vystoupil z politické strany, na jejíž kandidátce byl zvolen, svým vystoupením z této strany veřejně prohlásil, že nehodlá nadále v zastupitelské demokracii zastupovat tu část voličů, která dala hlas této politické straně na základě její dosavadní činnosti a volebního programu, se kterým se tato strana zúčastnila svobodné a demokratické soutěže politických stran, na které je dle čl. 5 Ústavy založen politický systém.
 Zda poslanci porušili Ústavu, jestliže přímo v poslanecké sněmovně založili novou politickou stranu, přímo jí delegovali do Poslanecké sněmovny, přestože se tato strana nejen nezúčastnila svobodné demokratické soutěže politických stran a neprošla volbami, takže nezískala mandát od voličů, ale dosud ani nezveřejnila své programové prohlášení, ani volební program.
 Zda tato samozvaná politická strana má mandát rozhodovat o osudu státu a jeho občanů.
 Zda poslanci porušili popsaným způsobem Ústavu, jestliže se svým slibem zavázali k jejímu zachovávání a slibem se zavázali, že svůj mandát budou vykonávat v zájmu všeho lidu.
 Zda nehrozí nebezpečí, že rozhodnutí a zákony, přijaté touto samozvanou Poslaneckou sněmovnou budou v budoucnu úspěšně napadnuty třeba u mezinárodních soudů. Poslanecká sněmovna v tomto samozvaném složení rozhoduje o obrovském množství peněz.
 Soudci Ústavního soudu mají dostatek zkušeností, aby věděli, že všechny soudní řády stanovují, že nadřízený soud vždy zruší rozhodnutí nižšího soudu zjistí-li, že rozhodoval vyloučený soudce. Bez zjišťování, jak rozhodl.
Ústavní soud, záruka ústavnosti v našem státě, mlčí. Je to ještě demokracie?
Jan Sladký