Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čtyři příklady rozsudků jasnozřivých soudů, ochránců lidských práv.

 Předkládám čtyři rozsudky Nejvyšších soudů České republiky, které posuzují právo a základní lidská práva naprosto odlišně od rozsudku Nejvyššího soudu č. 21 Cdo 1440/2012-456 ze dne 29. prosince 2014, jímž si soudci vlastním rozhodnutím prosadili naprosto nemravné zvýšení svých platů na úkor všech ostatních občanů České republiky.

Ve všech čtyřech případech soudy naprosto potlačily základní lidská práva velké skupiny občanů tím, že místo ochrany základních práv občanů, zvýšily svévolně, vlastním výkladem, sankci nad úroveň kterou stanovil zákonodárce. Tím kromě naprostého selhání hlavního úkolu soudní moci – ochrany práv občanů, porušily dělbu moci ve státě.

Ani v jednom případě soudy nevycházely z faktu, že se jedná o „vertikální spor“, tedy občan – stát. a proto „je třeba dát přednost ochraně základních práv žalobce před aplikací neústavního předpisu“. Jak odůvodňuje Nejvyšší soud nemravné, protizákonné a naprosto arogantní zvýšení platů soudců.

Základními právy žalobce (stěžovatele) a tím ani 2,5 milionů příjemců starobního důchodu se žádný ze soudů nezabýval.

Příklad 1:

Ústavní soud svým nálezem č. PI ÚS 8/07 ze dne 23.března 2010 zrušil redukční hranice pro výpočet starobního důchodu.

ÚS své stanovisko odůvodnil tím, že je nutno posílit prvek zásluhovosti. Že tedy ten, kdo bere vysoký plat, odvádí do důchodového systému i vysoké odvody. Musí mít tedy i vysoký starobní důchod. Tento slovutný ústav dospěl tedy k názoru, že když někdo bere po celý život vysokou mzdu, musí mu stát (tedy ostatní občané) vyplácet i vysoký důchod.

Podle ÚS je pouze toto spravedlivé řešení. Řešení je to opravdu zdánlivě spravedlivé. Ale pouze zdánlivě.

Začneme-li důkladně zkoumat celý systém důchodového zabezpečení, zjistíme, že to až tak spravedlivé není. Dokonce lze říci, že je to řešení vrcholně nespravedlivé, v rozporu s Ústavou potlačující základní lidská práva většiny občanů. Což je od Ústavního soudu jistě pozoruhodný počin.

Vezměme např.  vysoké státní činitele, včetně soudců. To jsou všichni státní zaměstnanci. Jejich zaměstnavatelem je stát. Platí je štědře. Oni tím pádem hodně přispívají do fondu důchodového zabezpečení. Jako všichni jiní zaměstnanci 6,5% své mzdy.

25% za ně vkládá do tohoto fondu jejich zaměstnavatel. Tedy stát. Stát ale nemá jiné příjmy, než daně svých poplatníků, tedy občanů.  Daně přímé ze mzdy, DPH když si občan dovolí koupit housku, daně spotřební, dále pokuty, penále, a.t.d.  Občané tedy za tyto státní zaměstnance, včetně soudců platí 25% jejich vkladu do důchodového systému. Když se k tomu přičte oněch 6,5%, které ze své mzdy vkládá samotný např. soudce, je to pořádný balík.

Ústavní soud svým „Nálezem“ stanovil, že občané budou i nadále po celou dobu zaměstnání těchto zaměstnanců jim platit (opět společně, ze státního rozpočtu) nejen vysoký plat, ale tento jejich příjem navýší o dalších 25%, které za ně budou po celou dobu jejich zaměstnání odvádět do fondu důchodového pojištění.

 Aby jim tím zajistilil vysokou „zásluhovost“ při výpočtu jejich starobního důchodu. Tím úloha občanů nekončí. Od okamžiku, kdy se takový státní zaměstnanec rozhodne odejít do starobního důchodu, všichni ti, kteří jim platili 25% jejich vkladu do důchodového systému, si musí utáhnout opasek, snížit si své důchody, aby bylo na vysoké důchody těchto „vysoce zásluhových“ státních zaměstnanců.

Důchodový systém není bezedný. Když někomu popřeje více, musí jinému ubrat. Autorem Ústavní stížnosti byl bývalý soudce. V roce 2006, kdy byl průměrný důchod 8.010,-Kč se mu jeho důchod 13.346,-Kč zdál malý a cítil se poškozen. Ústavní soud mu vyhověl. To je přece spravedlivé (podle ÚS). Tento starobní důchodce byl poškozen. Přispíval přece po celou dobu své aktivní činnosti vysokými odvody do celého systému.

A navíc – Takovýto „Nález Ústavního soudu“ přece zajistí vyšší starobní důchody i soudcům samým. Nebyl tedy důvod takovýto názor zamítnout.

Sice se vyskytli dva „neposlušní“ soudci. JUDr. Jan Musil a JUDr. Jiří Nykodým. Ti nesouhlasili a k „Nálezu“ Ústavního soudu připojili svá odlišná stanoviska. Leč neuspěli. Byli přehlasováni.

Ústavní soud ale jaksi pozapomněl vysvětlit, proč u třísložkových odvodů ze mzdy (zdravotní a sociální pojištění a daň), je nutno respektovat "zásluhovost" pouze u jedné z těchto složek. U sociálního pojištění. Vždyť přece ten, kdo má vysoký plat, odvádí i vysoké zdravotní pojištění. Měl by tedy mít  nárok na lepší lékařskou péči, vybavenější samostatný pokoj v nemocnici, lepší léky, špičkové odborníky a v nemocnici luxusnější stravu bufetovým způsobem.

A jelikož odvádí i vysokou daň, měl by mít nárok na větší bezpečnost, ostrahu své osoby, dokonalejší úpravu okolí svého bydliště, pro své děti pouze špičkové školy, na silnicích vyhrazený jízdní pruh, a na úřadech přednost.

Jednoduchý, prostý občan by si mohl myslet, že Ústavní soud dohlíží na soulad zákonů i výkonu moci výkonné s Ústavou. 

Článek 83 Ústavy ČR:

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti.

Listina základních práv a svobod (nedílná součást Ústavy):

Článek 1

Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. 

Článek 26

 (3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.

Nikde není zmíněna souvislost výše starobního důchodu (když občan není schopen živit se vlastní prací) s výší předchozích vkladů do systému.

Naopak státu je uloženo v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťovat ty občany, kteří bez vlastní viny se nemohou živit vlastní prací.

I toto právo na přiměřené hmotné zajištění v případě vlastní neschopnosti je rovným právem všech občanů. 

Poněkud ironicky zní:

Ústava ČR:

Článek 4

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Nutno ale přiznat, že pro samotné soudce je zmíněný „Nález“ výhodnější. Oni sami svým „Nálezem“ stanovili, že podle článku 1) Listiny jsou si s ostatními občany „rovnější“. Občané za ně vkládali vysoké sumy do důchodového systému, musí jim tedy vyplácet i vysoké důchody.

V situaci, kdy nás stát nabádá, že si každý musí na svůj důchod našetřit sám a vytváří pro to další "pilíře", kam si mají občané ukládat peníze na vlastní důchod, Ústavní soud stanovil, že tak mají činit především ti, kteří pracují za minimální, nejvýše podprůměrnou mzdu a nebo nemají příjem žádný, protože jsou nezaměstnaní.

Ti s vysoce nadprůměrnými platy tak činit nemusí, neboť těm, podle rozhodnutí Ústavního soudu, je stát povinen vyplácet i nadprůměrný důchod. 

Příklad 2:

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze, který je založen do souboru Judikatur č.j.  1 Cao 179/2001 ze dne 6.2.2002, zvýšil tento soud sankci za odchod do předčasného důchodu o rozhodnutí, že k tomuto, tedy předčasnému důchodu, se nepřiznává zvýšení starobního důchodu za dobu odpracovanou v profesi zařazené do I., nebo II pracovní kategorie. Přesto, že tuto sankci zákonodárce nestanovil.

Vrchní soud to odůvodnil tím, že předčasný důchod před rokem 1995 neexistoval, tudíž nelze provést porovnání, které zákon přikazuje.

V této věci proběhlo velké množství žalob, které prošly všemi soudními stupni, včetně soudu Ústavního. Všechny žaloby byly zamítnuty s odvoláním na uvedenou Judikaturu Vrchního soudu.

Soudní moc tímto rozsudkem porušila dělbu moci ve státě tím, že zasáhla do moci zákonodárné a samozvaně zvýšila sankci za odchod do předčasného důchodu nad hodnotu, kterou stanovil zákonodárce.

Soudy všech stupňů tak poškodily všechny občany, kteří pracovali ve zdraví škodlivém prostředí, nebo ve ztížených podmínkách a např. v 55 letech byli propuštěni ze zaměstnání a stát nebyl schopen jim zaměstnání zajistit.

V tom případě je stát, plně v souladu s názorem soudů všech stupňů potrestá dvakrát:

1)          Snížením starobního důchodu za odchod před dosažením důchodového věku. Zřejmě za neschopnost najít si v 55 letech svého věku zaměstnání.

2)          Nepřizná jim výhody (příplatek ke starobnímu důchodu) za to, že až do 55 roků pracovali ve zdraví ohrožujícím prostředí. I když jim tato činnost zřejmě poškodila zdraví.

Soudy tímto rozhodnutím porušily základní lidská práva daná Ústavou i Evropskou úmluvou.

Soudy v tomto případě rozhodly zcela zřetelně proto, že nedokázaly pochopit výpočet starobního důchodu. (který je, přiznávám, velice složitý)

Soudy tak rozhodly, přestože § 71 zákona č.155/1995 Sb., O důchodovém pojištění jasně stanoví:

§ 71 zákona č. 155/1995 Sb.:

        1) …………..Pro účely porovnání výší starobních, plných invalidních a částečných invalidních důchodů podle věty první se výší těchto důchodů rozumí procentní výměry těchto důchodů.

Zákonodárce zřetelně stanovil, že se nesrovnávají celé důchody, ale procentní výměry. Teprve takto vypočtený starobní důchod se za odchod před dosažením důchodového věku krátí postupem, který stanovil zákonodárce.

    Článek 4 Listiny základních práv a svobod:

 (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky

§ 71 zákona č. 155/1955 Sb. O důchodovém pojištění:

(2) Získal-li pojištěnec alespoň jeden rok zaměstnání, které bylo podle předpisů platných před 1. červnem 1992 zařazeno do I. (II.) pracovní kategorie nebo do I. (II.) kategorie funkcí, postupuje se při stanovení výše starobního, plného invalidního a částečného invalidního důchodu podle odstavce 1, vznikne-li nárok na důchod v době od 1. ledna 1996 do 31. prosince 2018.

Soudy rozhodly samy, dle vlastního výkladu, aniž by si vyžádaly stanovisko soudního znalce. Nebo alespoň někoho, kdo se výpočty starobních důchodů zabývá.

Soudy zcela zřetelně nebyly schopny pochopit výpočet starobního důchodu. Zřejmě ani nepochopily, z jakých složek se skládá výše starobního důchodu. Že se skládá ze základní výměry (pro všechny stejné, určené zákonem) a procentní výměry. Soudy zřejmě ani nevěděly, co je to procentní výměra. Přesto rozhodly. S konečnou platností. A šmytec.

Nutno ale uznat, že soudci sami nikdy nepracovali v profesích zařazených do  I. nebo II. pracovní kategorie. Tedy ve ztížených, nebo zdravotně závadných podmínkách. Takže projednávaná věc se jich netýká. Sami sebe nijak nepoškodili. Naopak. V důchodovém systému zbude více peněz na jejich "tvrdě zasloužené" vysoké důchody.

Příklad 3:

Nejvyšší správní soud svým rozsudkem č.j. 3 Ads 15/2013 – 71 ze dne 20.listopadu 2013 stanovil, že jestliže zákonná úprava stanoví, že některý občan má svůj důchod valorizován od 2.ledna a jiní od dalšího data, který jim byl určen Českou správou sociálního zabezpečení a někteří až od 24. ledna, není tímto zákonným ustanovením porušena rovnost práv občanů, neboť k žádné diskriminaci širokého okruhu občanů (cca 2,5 milionů) nejenže nedochází, ale ani nemůže dojít.

Žaloba byla směřována proti chybnému ustanovení zák. č.155/1995 Sb., § 67, odst. 1 a 2. Bylo navrhováno předání Ústavnímu soudu pro posouzení.

Krajský ani Nejvyšší správní soud diskriminaci neshledaly a z tohoto důvodu odmítly věc předat Ústavnímu soudu.

Když žalobkyně sama podala ústavní stížnost, Ústavní soud stížnost rovnou odmítl jako zjevně neopodstatněnou a meritorně se jí vůbec nezabýval.

ÚS se ztotožnil s názorem NSS, který svůj názor odůvodnil tím, že i tak všichni příjemci důchodů obdrží 12 valorizovaných dávek. Dokonce dodal, že kdyby byly důchody valorizovány jednotně k 1. lednu, byli by neoprávněně zvýhodněni příjemci důchodů s vyšším datem výplatního dne než 2. den v kalendářním měsíci.

Tím soudní moc potvrdila porušení rovnosti občanů před zákonem zakotvené v chybné legislativě a stanovila doživotní diskriminaci pro více než 2,5 milionů občanů.

Soudci všech stupňů takto rozhodli zcela zřetelně proto, že nebyli schopni pochopit časovou souvislost lineárně se zvyšující inflace a tím nárůstu životních výdajů, který dopadá rovnoměrně na všechny občany a dopad intervalu časového zpoždění kompenzace tohoto jevu.

Soudní moc rozhodla, že jestliže jeden občan s výplatním dnem 2. v kalendářním měsíci má každoročně nárůst cen kompenzován valorizačním příplatkem 364 dní a jiný občan s výplatním dnem 24. opět každoročně pouze 342 dní, k žádné diskriminaci nedochází a ani nemůže dojít.

Otázkou, zda tím bylo porušeno základní právo rovnosti před zákonem, se žádný soud nezabýval.

Pro doplnění uvádím výňatek Usnesení Ústavního soudu:

Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku důsledně vypořádal se všemi stěžovatelkou uváděnými námitkami, jimiž se snažila prokázat, že stanovením různých výplatních termínů důchodů dochází vůči některým důchodcům s pozdějším výplatním termínem k neodůvodněné diskriminaci.

V odůvodnění rozsudku pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „k nerovnosti mezi důchodci s různým termínem výplaty důchodu (různým termínem faktického promítnutí valorizace) ve skutečnosti nemůže dojít. Ústavní principy rovnosti a zákazu diskriminace nejsou zákonnou úpravou dle § 67 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. nijak dotčeny nebo zpochybněny, jak vyplývá z předcházející argumentace. Vzhledem k tomu nenalezl ani Nejvyšší správní soud důvod, proč by měl předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť posuzovaný aspekt zákona o důchodovém pojištění není v rozporu s ústavním pořádkem, respektive shora uvedenými ústavními principy. Po úplnost lze k tomu dodat, že v rozporu s citovanými principy nemůže být ani prováděcí valorizační vyhláška, která důsledně ze zákona č. 155/1995 Sb. vychází. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelkou předložené srovnání s relevantní úpravou na Slovensku. Nejvyšší správní soud uznává, že sice v některých případech může srovnání s jinou právní úpravou posílit argumentaci účastníka řízení, nicméně v dané věci Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ústavně konformní česká právní úprava poskytuje dostatečně jasnou oporu pro zodpovězení všech námitek“.

To v řízení, kde žaloba byla směřována právě proti chybné, nesprávné české právní úpravě.

I v tomto případě soudy rozhodly dle vlastního uvážení, aniž by si vyžádaly posudek od znalce. I v tomto případě nebyly soudy schopny pochopit dopad zvýšených životních nákladů následkem růstu inflace a následek intervalu zpoždění jejich kompenzace, což je smysl valorizace.

NSS, ani Ústavní soud nepřesvědčilo ani srovnání s řešení téhož úkonu ve Slovenské republice.

(příspěvek Jak vyřešili diskriminaci na Slovensku)

Nelze přehlédnout, že toto rozhodnutí dopadá i na soudce (pokud nemají výplatní den důchodu stanoven na 2. den v měsíci). Ale jejich důchody (i následkem „Nálezu“ Ústavního soudu) jsou na takové výši, že ztráty si ani nepovšimnou. Navíc velká část jich starobní důchod pobírá pouze jako kapesné, neboť dále pracují na plný úvazek. A příjem z něho si nyní razantně zvýšili.

Citelněji tuto ztrátu pocítí ti, jejichž výše starobního důchodu se pohybuje na hranici životního minima.

No ale přece se Ústavní soud nebude zabývat takovými hloupostmi jako je rovnost práv všech občanů.

Vždyť je přece všeobecně známo, že jinak voní seno koním a jinak zamilovaným.

Příklad 4:

Nejvyšší správní soud svým rozsudkem č.j. 4Ads 112/2013 – 25 ze dne 17.dubna 2014 stanovil, že OSVČ nemá nárok na výplatu předčasného starobního důchodu ode dne jeho přiznání jako všichni ostatní občané, ale až od prvého dne následujícího měsíce.

K odůvodnění svého rozsudku použil NSS ta ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., kterými zákonodárce stanovil podmínky účasti na pojištění výhradně pro OSVČ.

Kromě toho, že se jedná o nesprávný výklad zákona, neboť podmínky přiznání a výplaty starobního důchodu (i předčasného) stanovil zákonodárce v jiné části zákona, stanovil tím soud diskriminační podmínky pro široký okruh občanů – OSVČ a porušil tím rovnost občanů před zákonem. Neboť ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., kterých Krajský i Nejvyšší správní soud použily k vyslovení této diskriminační podmínky, platí pouze pro OSVČ.

Výňatek z rozsudku Nejvyššího správního soudu:

………že žalobkyně naplnila bez dalšího obě podmínky stanovené § 27 citovaného zákona, a tedy vykonávala v prosinci 2009 výdělečnou činnost, mohl ji proto být vyplacen starobní důchod až od 1. 1. 2010.

NSS sám pokračuje:

[20] Otázku, co je to výdělečná činnost, řeší ustanovení § 27 zákona o důchodovém pojištění.

Podle tohoto ustanovení platí, že „výdělečnou činností se rozumí činnost osob uvedených v § 5 odst. 1písm. a) až l), v) až x) vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění.“

Dále NSS pokračuje:

Citované ustanovení, jak správně dovodil městský soud, hovoří o dvou podmínkách, které musí být kumulativně splněny pro závěr, že určitá osoba provozuje výdělečnou činnost.

První z nich je výkon činnosti osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až l), v) až x) zákon o důchodovém pojištění; tuto podmínku stěžovatelka splnila, protože v roce 2009 byla osobou vykonávající samostatně výdělečnou činnost podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona o důchodovém pojištění. Druhou podmínku ustanovení § 27 zákona o důchodovém pojištění představuje to, aby tato činnost byla vykonávána v rozsahu, který zakládá účast na pojištění.

Já dodávám: Stěžovatelka prokázala podáním daňového přiznání a následně Přehledem, že dosáhla za rok 2009 „příjmu“ –27.998,-Kč. Tedy ztráty. Což bylo způsobeno především povinnými odvody na sociální a zdravotní pojištění.

NSS pokračuje:

Pokud tedy stěžovatelka vykonávala hlavní samostatnou výdělečnou činnost od 1. 12. 2009 do 21. 12. 2009, je nutné celý kalendářní měsíc 2009 považovat za dobu, kdy stěžovatelka vykonávala činnost zakládající její účast na důchodovém pojištění v souladu s § 9 odst. 6, 7 a § 10 odst. 6 zákona o důchodovém pojištění, jednalo se tedy o výdělečnou činnost podle § 27 zákona o důchodovém pojištění, která vylučovala výplatu starobního důchodu až do 31. 12. 2009.

Ještě uvádím přesnou citaci § 27, zák. 195/1995 Sb., na který se NSS odvolává:

§27 zákona č. 195/1995 Sb., O důchodovém pojištění: 

Výdělečná činnost

Výdělečnou činností se rozumí činnost osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až l), v) až x) vykonávaná v rozsahu, který zakládá účast na pojištění.

 V tomto ustanovení spatřuje Krajský i Nejvyšší správní soud dvě podmínky, které musí být současně (kumulativně) splněny!!!! Jistě udivující. To vymysleli vysoce vzdělaní lidé!!!! Musíme k nim vzhlížet s úctou. Protože jim to myslí nejlépe. Zřejmě denně užívají potravinový doplněk ve formě produktu Šalamounova trávicího traktu.

Ustanovení, která použil NSS k odůvodnění svého rozsudku (§ 9 a § 10), jsou platná pouze pro OSVČ. To znamená, že kterýkoli občan České republiky, kromě OSVČ, může požádat o předčasný starobní důchod v okamžiku dovršení příslušného věku. Od tohoto data mu bude tento důchod i vyplácen.

Dovršení věku se vždy posuzuje k datu narození. Ne každý občan má to „štěstí“, že se narodil 1. dne kteréhokoli měsíce. Až do data přiznání předčasného důchodu (svých narozenin), vykonával v tomto měsíci výdělečnou činnost a byl účasten důchodového pojištění, byl tedy výdělečně činný.

Pouze u OSVČ se však dle NSS jedná o překážku, která vylučuje výplatu starobního důchodu až do konce tohoto kalendářního měsíce.

Ustanovení NSS zavádí uvedenou diskriminaci i mezi samotné OSVČ. A to podle data jejich narození. Pouze OSVČ narození 1. dne libovolného měsíce budou mít podmínky přiznání a výplaty předčasného starobního důchodu srovnatelné s ostatními občany České republiky.

Všem OSVČ, které neměly „štěstí“, a narodily se jiný den než 1. v měsíci, nebude dovršení věku nic platné. Mohou požádat o předčasný důchod, bude jim k datu jejich narození přiznán, ale vyplácen jim bude až od prvého dne následujícího měsíce.

To už může být možné pouze v konečně demokratické České republice. Všude jinde by to uváděli jako frašku. A plácali se do stehen nad blbostí autora. Diskriminace podle data narození. Myslím že jako rarita to předčí veškeré vynálezy Járy Cimrmana..

Ústavní soud stížnost bez toho, aby jí meritorně projednal a rozhodl, jí označil za zjevně neopodstatněnou a jako takovou jí odmítl.

Soudy v tomto případě vůbec nezkoumaly, zda svým rozsudkem nezavádí diskriminaci velké skupiny občanů. Vůbec nezkoumaly, zda tím neporuší základní lidská práva zakotvená v Ústavě České republiky, či Evropské Úmluvě. Rovnost práv občanů, Ústavní podmínka, že všechna omezení musí platit rovně pro všechny případy, soudy vůbec nezajímala. A už vůbec se soudy nenechaly ovlivnit „vertikálností“ sporu, ani základními lidskými právy rovnosti občanů před zákonem.

Článek 4 Listiny základních práv a svobod:

 (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. 

Tímto ustanovením Ústavy ČR se nenechal „rozhodit“ ani Ústavní soud. Dle čl. 83 Ústavy ČR soudní orgán ochrany ústavnosti.

Příklady uvádím pouze proto, abych poukázal, jakým způsobem soudy hájí základní lidská práva.

Nejedná se o mé případy. Rozsudky jsem si stáhl z internetu. Pouze příklad 4 je zkušenost mé manželky. Dopadá ale na všechny OSVČ.

Uvedenými příklady jsem dokladoval jakým způsobem soudy prokazují svévoli ve výkladu zákona, svou chabou zdatnost v logice myšlení, jejímž základem je matematika, aniž by si vyžádaly odborný posudek znalce z oboru.

O to více udivující jsou razantní formulace a „přírodovědně, matematicky fundovaná“ tvrzení, která jsou obsažena v rozsudku Nejvyššího soudu č. 21 Cdo 1440/2014-456 ze dne 29. prosince 2014 a jeho odůvodnění,  kterým soudci nařídili vládě, že jim musí výrazně navýšit platy a doplatit zpětně, o co je stát „okradl“.

Svým bystrým myšlením se navíc soudy i soudci v rozsudku chlubí tím, že sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí je nezákonné a proto byly nuceny provést výpočet samy.

Svá tvrzení však neopírají o žádný odborný posudek soudního znalce v oboru. Jsou přesvědčeni, že jim to myslí nejlépe. Nejlépe ve vlastní prospěch

                                                                                            Jan Sladký

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA