Jdi na obsah Jdi na menu
 


21 roků třeskuté svobody

7. 12. 2010

21 roků třeskuté svobody

  Jak okamžik Velkého Třesku chápali běžní občané, tedy ti, kteří mrzli na Letné v demonstracích a plíce se jim nadouvaly vidinou svobody?.

  Především chápali vzepjetí lidu jako vzpouru proti stavu, který tehdy panoval. Tedy jako odpor proti období, které nyní nazýváme normalizace. 21 roků tady Husákův režim „utahoval šrouby“. V paměti lidu tehdy ještě bylo hluboké ponížení a hluboký pocit křivdy z vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a z pobytu sovětských vojsk na našem území. Všichni si dobře uvědomovali, že brutální vojenská agrese v roce 1968 měla za účel násilně potlačit slibně se rozvíjející „Pražské jaro“, tedy velice slibnou demokratizaci stávajícího systému. A že přítomnost sovětských vojsk na našem území je okupace, tedy mocenské vnucení vůle Kremlu. Okupačními vojsky byla tato vojska ostatně běžně nazývána. Po rusky „zachvatčiki“. A že Husák byl Kremlem dosazen právě z tohoto důvodu. Lid pociťoval obrovské ponížení a bezmoc malého národa proti brutální síle, proti které neměl šanci. A veliké zklamání, že si Ruský medvěd může toto dovolit, aniž by se musel obávat, že nám někdo ze západu pomůže.

  V tomto duchu vyznívala i známá, dodnes tolik citovaná petice Několik vět. Doslova se v ní požaduje:

  ...Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné "normalizaci". Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.

  Všichni měli dosud v paměti ono krátké období Pražského jara, období, kdy jedinkrát za 41 roků Pražané do tří odpoledne spontánně pochodovali v prvomájovém průvodu, nosili Dubčeka na ramenou a do KSČ vstupovali i ti, kteří tvrdili, že nikdy do žádné strany nevstoupí. Když se Dubček objevil při tehdy ještě sametové revoluci na Letné na tribuně, vypukly nadšené ovace. V divadle Semafor Miloslav Šimek se svým souborem měl velký transparent s číslicí 89, kterou občas otáčeli, takže vzniklo 68. Tím vyjadřovali všeobecné očekávání obnovy Pražského jara a dějinnou souvislost těchto událostí. Jágr ostatně nosí 68 na dresu dodnes.

  Alexandr Dubček byl zvolen 28. prosince 1989 předsedou federálního shromáždění. To vše nasvědčovalo návratu Pražského jara 1968. Tedy příslib demokratického, sociálního státu. Ostatně to oficiálně přiznává i samotná ODS, která na svých stránkách na stránce Historie ODS doslova uvádí: Řada politiků OF hodlala navázat na obrodný proces v roce 1968, který měl směřovat k socialismu "s lidskou tváří". (zde je nutno podotknout, že OF vzniklo spontánně, „udělalo revoluci“ Po vzoru Pražského OF vznikaly jeho odnože po celé republice. Na Slovensku vznikla „Verejnost proti násiliu“. OF mělo spontánní podporu těch mas, které demonstrovaly na Letné..

 (Pozn. Později se objevil termín Ukradená revoluce)

  Nestalo se tak. Občanské Fórum, které vyjednávalo s představiteli KSČ, byl spolek intelektuálů, kteří vůbec neměli představu o společenském uspořádání. Prosazovali pouze obecné požadavky. Demokratizaci společnosti, obecné svobody občanů, zrušení vedoucí úlohy KSČ a zrušení tohoto ustanovení v Ústavě. Dále svobodu slova, svobodu shromažďování, zrušení cenzury, propuštění politických vězňů. A hlavní požadavek – uspořádání svobodných voleb. V podstatě předpokládali vznik demokratického, sociálního státu.

  Občanské Fórum ve vyjednávání uspělo. Z Ústavy byla vypuštěna pasáž o vedoucí úloze KSČ.

  V této fázi většina členů KSČ pochopila, že v KSČ jim již pšenka nepokvete, zahodili legitimace do připravených krabic od margarínu a začali hledat stranu, která jim prebendy zajistí v budoucnu.

  Zatím vyčkávali. Ve svobodných volbách, které proběhly 8. a 9. června 1990, získalo Občanské fórum nadpoloviční většinu jak ve Federálním shromáždění, tak i v České národní radě. Husák ještě jmenoval novou vládu a podal demisi.

  Tím bylo definitivně jasné, že období normalizace skončilo. Nastal čas pro „záložáky“. Ostatně to bylo snadné. Občanské fórum bylo nesourodé sdružení intelektuálních rádoby filozofů, doplněné pro zvýšení popularity tvářemi známých herců, kteří ani jedni o politické práci a zejména řízení státu neměli páru a ani o ni nestáli. Ve své fantazii si představovali, že budou-li všichni občané svobodní, vše půjde samo. Češi jsou chytří a šikovní, uvolníme-li jim ruce, bude země vzkvétat.

  „Záložáci“ vycítili, že když byla zrušena vedoucí úloha KSČ, tedy výrazně levicové strany, kolo dějin se překlopí právě na opačnou stranu. A dobře věděli, že tímto směrem bude možno snadno překlopit i veřejné mínění. Známý, v Čechách oblíbený „odzdikezdismus“. Protože měli zkušenosti ze své rodné strany (již jsem zmínil, že tato strana měla dvě vynikající oddělení Stb – monitoring veřejného mínění a specialisty na manipulaci s tímto veřejným míněním), dobře věděli, že bude velice snadné získat volící většinu na svou stranu ukazováním prstem na právě padlý režim, kterému okamžitě vytvořili název – totalita. Dobře věděli, že bude velice snadné na toto období „totality“ svalovat veškeré neúspěchy a zejména nepopulární opatření. Věděli, že stačí záměrně zaměňovat výrazy sociální a socialistický, pak oba pojmy v povědomí veřejnosti splynou a stačí je spojovat právě a výhradně s onou „totalitou“. Tak velice snadno dosáhnou, že jakýkoli pokus o sociální opatření bude zavržen především těmi, kterým by měl prospět. Psychologie je v manipulaci s veřejným míněním velice účinná zbraň. Působí účinně na podvědomí. To věděli všichni velcí stratégové. Napoleon, Göbbels, Hitler, Stalin i odborníci v Stb.

  Založili tedy stranu právě opačnou, halasně proklamovanou jako strana pravicová a vymysleli jí název, který bude ostře kontrastovat s právě se zrodivším výrazem „totalita“. Totalitní výraz „lid a lidový“, kterým komunisti deklarovali své sepětí se „širokými masami“, aby zdůraznili, že to je právě strana, která hájí zájmy lidu, zaměnili za „občané“. Ze stejného důvodu. Mají zkušenosti.

  Uvažovali správně. Tato strana (tehdy ještě koaličně spojená s Křesťanskodemokratickou stranou)

získala v následujících svobodných volbách v r. 1992 rozhodující většinu jak v České národní radě (29,73%),  tak i ve Federálním shromáždění (33,9%)

  S touto politickou převahou bouchli do  stolu a prohlásili: „Tak dost srandy, holenkové. Svobody jste se už nadýchali dost. Plíce máte vyprané, žádný sociální stát. Tady bude kapitalismus. A žádné máslo. Pěkně drsný. Thatcherovský. S žádnými sockami se zabývat nebudeme.“

(pro mladé: Baronka Margarita Thatcherová byla 4.května 1979 zvolena předsedkyní vlády Velké Británie. Rezignovala 22.listopadu 1990. Její hlavní úsilí spočívalo ve snížení úlohy státu (vše zprivatizovat) a v potlačení, až devastaci úlohy odborů. Proslavila se také násilným zavíráním dolů. Z její vlády se Velká Británie vzpamatovává dodnes).

  A tak když už Británie měla její vlády dost a donutila baronku k rezignaci, prapor její formy kapitalismu byl zvednut pro Českou republiku. (Československo zaniklo rozdělením k 31.12.1992).

  Záložáci, tentokrát již vedoucí činitelé státu, nám okamžitě všemi prostředky, zejména sdělovacími (znali Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, kde za hlavní vinu bylo považováno podcenění úlohy sdělovacích prostředků) začali vysvětlovat, jak „na tom jsme“ a co musíme bezpodmínečně udělat, aby v České republice vznikl ráj na zemi.

  Pan profesor nám vysvětlil, jak jsme vlastně ničemní, jak nic neumíme. Oznámil nám, že naše výrobky jsou nekonkurenceschopné, že plná zaměstnanost je vlastně umělá zaměstnanost pro zaměstnanost a že bude nejlépe ty blbosti přestat vyrábět a zbytečně zaměstnané občany vyházet.

  Své polínko si přiložil i prozíravý ekonom a pacifista Havel, který prohlásil, že demokratické Československo přece nemůže dál vyrábět zbraně, do propadliště dějin odsoudil Slušovický agrokombinát, s tím, že je nutno zatrhnout „temné Slušovické nitky“, prstem ukázal na panelové domy a pronesl památnou větu „A tyhle králíkárny už taky stavět nebudeme“.

  Dále pan profesor vštípil národu myšlenku, že: „Stát je špatný hospodář, nikdo se nebude starat o svůj majetek lépe, než jeho pravý vlastník“.

  Rázem bylo vymalováno. Námi opuštěné zbrojařské trhy okamžitě obsadily zahraniční firmy, naše zbrojovky zašly na úbytě, státní výstavba bytů rázem ustala, objevil se dosud nevídaný fenomén – nezaměstnanost. Nezaměstnanost už nebyla trestným činem příživnictví, ale běžnou součástí občanského života.

  Výrobu utlumily podniky, které dosud vyráběly samé „blbosti“, jako např. Plzeňská škodovka, která se dosud chlubila, že vyváží do celého světa klikové hřídele do obřích lodních motorů, Poldovka v Kladně, která uměla takové materiály, že jsme vyráběli vlastní endoprotézy, jejíž materiály se používaly na rychlořezné nástroje a které měly velké uplatnění ve zbrojním průmyslu např. pancíře a hlavně kanónů, Tatra, která vyhrávala Dakar a uměla unikátní terénní auta, která se uplatňovala zejména v extrémních podmínkách, za polárním kruhem, v tropech a v těžkém, nedostupném terénu a která oceňovaly zejména armády.

  Výsledek se dostavil. Zbavili jsme se nekonkurenceschopného Plzeňského piva, to nyní vlastní Jižní Afrika i s pivovarem, Tatru, Poldi, plzeňskou Škodovku jsme utlumili, zaměstnance propustili, Slušovice rozmetali. Přestali jsme se státní výstavbou bytů. Trh s byty ovládli realitní makléři a developeři, kteří vycítili, nerovné postavení nájemníka jako zákazníka, který nemůže uhnout a drancují tento trh bez jakýchkoli skrupulí. Stát jim v jejich drancování nijak nebrání, naopak „příspěvkem na bydlení“ podporuje jejich nehorázné požadavky. Tím bylo mnoho občanů doslova nahnáno do celoživotního úvazku hypoték na vlastnické bydlení. Spolu s rostoucí nezaměstnaností z „utlumených podniků“ ďábelský koktejl. I tady se výsledek dostavil. Vyústil do finanční krize.

  Útlum „neefektivních podniků“ nebylo poslední slovo. V důsledku Margaritiny Thatcherovské doktríny – Stát je špatný hospodář, nikdo nebude lépe pečovat o majetek než jeho pravý vlastník -, vymysleli novodobí kormidelníci další Velký Třesk. Privatizaci. A to rovnou na dvou frontách. T.zv. „Malou privatizaci“ a „Velkou privatizaci“. Podle doktríny Železné lady, správná úvaha i počin. Z hlediska obecné ekonomie hrubá chyba. Obecná ekonomie bere v úvahu i „lidský faktor“. Dobře ví, že je obrovský rozdíl mezi vlastníkem podniku v ceně 200 milionů, který tento podnik vybudoval z ničeho a vlastníkem, který dosud chodil do zaměstnání za 2.300,-Kč hrubého a 15% prémií (když nenamíchl nadřízeného) a podnik v téže ceně mu „spadl do klína“ na základě líbivého, avšak nikterak zavazujícího „podnikatelského záměru“.

  Ten první je ochoten pro svůj podnik cedit krev, pracovat 24 hodin denně. Ten druhý, který získá stejný podnik za líbivý „podnikatelský záměr“, a o kterém Thatcherovci předpokládali, že si vyhrne rukávy a začne pilně pracovat a svůj majetek začne zvelebovat ku prospěchu společnosti, „privatizuje“ tento podnik, aby získal těch 200 milionů a do smrti nemusel pracovat vůbec. Protože za podnik, který on zprivatizoval zdarma, mu nikdo nedá 200 milionů v hotovosti, „prodá“ tento podnik bance. Velice jednoduše. Vezme si v bance půjčku v hotovosti, do záruky dá nabytý podnik, shrábne prachy, z podniku vykrade vše, co má nějakou cenu a banka ať si s podnikem dělá co chce. 

  Navíc tvůrci tohoto geniálního nápadu sami přiznávají, že „bylo nutno postupovat rychle“. Proto bylo nutno „na chvíli zhasnout“. I stalo se. Když se všem rozsvítilo, bylo zjištěno, že Česká republika dopadla jako tombola na hasičském bálu ve Formanově filmu Hoří má panenko.

  Není divu. Akce byla dokonale připravena. K 31.12.1993 byla zrušena Státní Prokuratura. A to bez náhrady.

  Velice zajímavé zdůvodnění tohoto zásadního zásahu novodobé státní moci pronesl pan profesor Klaus v roce 1994, když tento krok zdůvodňoval veřejnosti. Doslova prohlásil: „Prokuratura musela být zrušena a to bez náhrady, neboť „to bylo tak prolezlé komunisty“, že se s tím nedalo nic jiného dělat“. Tehdy jsem si myslel, že to nemůže být jediný důvod. Pan profesor k mému úžasu tuto definici doslovně zopakoval zcela nedávno, tuším před rokem, nebo dvěma.

  Za zaznamenání ještě stojí, že po vzniku strany pana profesora, (20.-21.dubna 1991) mu bylo vyčítáno, že novou stranu tvoří převážně bývalí komunisté. Na tyto výtky pravidelně a s úsměvem odpovídal: „Nevím, nevím. To je špatně položená otázka. Ti lidé tady jsou, ty nemůžeme vygumovat, nemůžeme je ignorovat, musíme s nimi pracovat“.

  Pro mladé a pro osvěžení paměti: (encyklopedie)

  Prokuratura Československé republiky byla státní orgán, který byl ústavou a zákonem o prokuratuře pověřen výkonem dozoru nad důsledným prováděním a zachováváním zákonů a jiných právních předpisů orgány státní správy, národními výbory, soudy, hospodářskými a jinými organizacemi a občany. A to jak ve věcech trestního práva, tak ve věcech občanského práva.

 

A ještě článek 106 tehdejší Ústavy:

Čl. 106

 Orgány prokuratury jsou podřízeny jedině generálnímu prokurátorovi a vykonávají své funkce nezávisle na místních orgánech. Při veškeré své činnosti se opírají o iniciativu pracujícího lidu a jeho organizací.

  Pro mladé a ostatním pro osvěžení paměti:

  Prokuratura byla vertikálně organizovaná přibližně jako nyní státní zastupitelství. Zatímco nynější státní zastupitelství dozoruje pouze výkon trestního práva, prokuratura dozorovala výkon trestního i občanského práva. Podnět mohl podat kdokoli, kdo se cítil na svých právech poškozen. Toto podání nemělo žádné procesní náležitosti. Stačilo popsat na papíru rukou a nebo osobně oznámit podstatu skutku a zjistila-li prokuratura, že je, nebo byl porušen zákon, sama vyvolala činnost „orgánů činných v trestním, ale i občanském řízení“. Prokurátor měl právo vstoupit do libovolného soudního řízení a osobně dozorovat, zda soud při své činnosti postupuje podle zákona a zda i rozhoduje dle zákona. (pak poněkud falešně, ale opravdu falešně vyznívají nynější stesky pana presidenta, že soudy si přisvojují roli třetí komory parlamentu, že rozhodují arogantně a berou do rukou moc výkonnou. Byl to on sám, kdo zrušil tento dozor nad soudy). Nelze se ani divit aféře se „soudcovskou mafií“.

  Z uvedeného je zřejmé, že prokuratura musela být zrušena. Jakýkoli dozor a ještě k tomu s takovými pravomocemi, jakou měl prokurátor, zda se kdekoli neporušují zákony, by překážel.

  Tento zásah spolu s tehdy prosazeným názorem „legislativa musí počkat“ a přesvědčením že „stát je špatný hospodář, nikdo se nebude lépe starat o majetek než samotný vlastník“, vytvořily ďábelský koktejl. Pro hospodářství státu koktejl přímo Molotovův.

   Lze se pouze dohadovat, zda tak bylo učiněno z naivity, neznalosti, či ze zbožňování Tatcherovských přikázání.

  V takto vyčištěném prostředí přinesla následující „privatizace“ jak malá, tak velká, své ovoce.   Kapitál privatizovaný malou privatizací vysály privatizační fondy, které byly následně vytunelovány a kapitál vyvezen do zahraničí, např. na Bahamy, pomocí kapitálu z velké privatizace se podařilo vytunelovat banky. Ztráty jsme posléze nahradili mohutným sanováním bank.

 Přeloženo do češtiny: Nejprve nám byla rozkradena republika a posléze jsme tento rozkradený kapitál bankám zaplatili. Z daní občanů. Všichni občané si ochotně utáhli opasek a ze svých mezd se složili na blahobytný život mnoha bezcharakterních jedinců. Tento fakt byl později označen kupodivu velice pravdivě jako „náklady na privatizaci“. Mediálně zpracovaný běžný občan – volič – ale toto označení pochopil zcela opačně: To jsme museli udělat a bylo to tak správné, protože jinak by se k moci dostali zase komunisti. Ti by to určitě zatrhli. Soudruzi již ve svém Poučení pochopili význam sdělovacích prostředků.

  Co ale „privatizace“ znamenala pro hospodaření státu? Převedením podniků do soukromých rukou přišel stát o zisky z těchto podniků. Tyto zisky v mnoha případech plynou mimo naší republiku.

  Dokud byly všechny podniky státní, stát z jejich zisků financoval veškerou svou činnost, veškeré investice do „obecně prospěšných zařízení“, např. železnice, silnice, (zahájil výstavbu metra v Praze), bytová výstavba, sociální program včetně důchodů, dotace do dopravní výchovy dětí a mládeže, školství, provoz vědeckých pracovišť a.t.d.

  Když stát přišel o tyto zisky z podniků,  musí tuto veškerou činnost dotovat pouze z odvodů daňových poplatníků. Přeloženo do češtiny: Pokud nyní cokoli od státu chceme, musíme si sami zaplatit. Ze svých mezd. Proto se náhle zjistilo, že mnoho z toho, co bylo jaksi samozřejmé, již „obecně prospěšné“ není. Např. bytová výstavba, dotace do čehokoli, zdravotnictví (občané si musí vše platit. Ze zdravotního pojištění, poplatky, příplatky na léky. „Nadstandard“ pouze za příplatek) starobní důchody (na ten si musí občané našetřit sami, ze své mzdy). Dále to, co je povinností státu, dostane občan pouze za příslušný poplatek. Např. státní zkoušky na cokoli, výpisy z čehokoli. Dokonce jakoukoli informaci, na kterou má občan zákonné právo dostane pouze příslušný poplatek. V současnosti se připravuje razantní zvýšení poplatků u soudu. Aby si občané příliš nestěžovali, aby se příliš nedomáhali svých práv.

  Přeloženo do češtiny: Stát, který na svou činnost, na kterou vymáhá daně, „vzal do svých rukou“ jako podnikatelskou činnost a své služby prodává občanům, kteří si jeho činnost svými daněmi již jednou zaplatili. Stát tak nahrazuje ztrátu zisků z podniků vlastní podnikatelskou činností, přičemž jeho jedinými zákazníky jsou občané. Stát tak již není institucí, kterou si vytvořili a platí občané, aby jim zajišťoval služby a chránil práva, která jedinec sám ochránit nemůže, ale byl vytvořen silně deformovaný vztah monopolní producent – zákazník, který nemůže uhnout. Deformovaný proto, že žádný producent si nemůže dovolit, tím méně zákonem nařídit, že každý zákazník musí, aby měl právo konzumovat produkt, nejprve zaplatit režii podniku.

  Došlo tak k faktické privatizaci státu, který je možno, podle u nás běžného schématu privatizace, vytunelovat. O jeho vlastnictví se každé 4 roky vedou líté předvolební boje. Vítězná strana pak považuje stát za svůj majetek. Svědčí o tom tunely do státního rozpočtu (tunel = legální i nelegální převod majetku podniku do majetku osobního). Jako jsou opulentní výsady pro mocné, např. razantní snížení odvodů těm nejbohatším, tedy nejmocnějším (Stropy sociálního i zdravotního pojištění, snížení daně z 32% na „rovnou“ daň 15%) a přenášením ztrát takto vzniklých na ty, kteří jsou na pomoc státu odkázáni. Doslovně surovým ždímáním z těch, kteří jsou ve státě nejbezmocnější, omezováním a drastickými škrty v sociální síti, důchodech a zdražováním právě toho zboží, bez kterého se tato nejnižší vrstva neobejde.

  K dosažení tohoto cíle je vítězná strana ochotna spolčit se s kýmkoli do jakékoli koalice.

  21 roků budujeme konečně demokratický stát. Jsme konečně svobodní, můžeme si dělat, co chceme. Čeho jsme dosáhli?

  Začínali jsme od nuly. (údajně) Hospodářství bylo zdevastované, nic jsme neuměli, zaměstnanost byla umělá, stát byl špatným hospodářem. Morálka byla pokřivená totalitním režimem. Nikam jsme nesměli jezdit, na všechno se stály fronty. Banány nebyly.

  Co jsme za 21 roků vybudovali? Výrazně menší část národa si Velký Třesk nemůže vynachválit. Bezpracně zbohatla tak pohádkovým způsobem, že by se svou prací k tak obrovským majetkům nikdy nedopracovala. K majetkům a tedy k bohatství se dostala již zmíněnými privatizacemi, případně restitucemi po dědečkovi, o kterém často ani neví, na kterém hřbitově leží. Původně ušlechtilá myšlenka (prosazovaná zejména Josefem Luxem): Co bylo ukradeno, musí být vráceno, se zvrtla po vzoru privatizací. Pradědeček, který postavil dům, vybudoval fabriku, si svého díla vážil. A pamatoval, s jakým záměrem do své investice šel. Velice často vycházel ze sociálních poměrů v místě (zvažoval místní kupní sílu). Často bylo pohnutkou zajistit práci v místě, kde práce nabyla. Často začínal s hrstkou kamarádů a sociálně se ke svým zaměstnancům ve své firmě také choval. Nebo postavil nízkonákladovou výstavbou činžovní dům se záměrem nízkého nájemného, určené pro bydlení nízkopříjmové námezdní dělnické rodiny. Náklady na údržbu domu měl krýt zisk z v přízemí provozované hospody, nebo krámu.

  Po restituci potomci nejenže si nemohli vzpomenout, kde dědeček leží, ale vůbec netušili, jaký podnik, dům či jinou nemovitost restituují. Důležité bylo, že „byli za vodou“. („být za vodou“ – ústřední motto všech privatizací a restitucí. Znamená mít tolik peněz, abych nemusel do smrti pracovat) Podnik „zastavili“ bance, dům činžák prodali bytovým byznysmenům. Ti razí heslo: Byt jako byt.

  Hospodu v přízemí prodali, nebo pronajímají samostatně, takže zisk plyne jinam a již nekryje náklady na údržbu domu. A za byty v 80 let starém baráku, účetně již dvakrát odepsaném, požadují při prodeji, nebo pronájmu naprosto stejnou sumu jako v novostavbě. Mnohdy více, z důvodů – výhodná lokalita. (domy stavěné tehdy na perifériích se rozrůstáním města přiblížily centru). Proti novostavbě mají výhodu v tom, že získali byt i s nájemníkem (to je jako obchod i se smluvně zavázaným zákazníkem), jehož rodina v bytě již po několik generací bydlí, spoustu peněz do bytu investovala, vychovala v něm děti. Takový zákazník – nájemník je snadno vydíratelný. Zejména, jestliže bohatí důkladným lobbingem neustále posilují práva majitelů a likvidují práva nájemníků.

  Státní i místní rozpočty (rozčleněné příjmy státu) ovládli vlivní jednotlivci, kterým samotní Thatcherovci přiřkli označení „kmotři“. Ti na stranických dýcháncích ostentativně chodí platit panáka k baru s balíkem pomačkaných pětitisícovek  viditelně v hrsti, aby tak demonstrovali svou sílu. Ti si ze všech sil přidělují dividendy ze zprivatizovaného státu (tunelují státní rozpočet) bez ohledu na to, zda svým jednáním svůj podnik - stát přivedou k bankrotu. Na to si financují politické strany, aby ve volbách získaly převahu a chopily se moci výkonné i zákonodárné a mohly tak eliminovat ztráty vytunelovaného státního rozpočtu surovým utahováním opasků těm nejníže příjmovým. Těch je nepoměrně víc, takže když budou násilím donuceni se složit, tak se to vybalancuje. Dosud stačily na vykrývání těchto tunelů mimodaňové vedlejší příjmy státu z rozprodávání státního majetku. Teď kdy již není co rozprodávat, nezbývá jiná cesta, než to utahování opasků. Nejchudším.

Ve svém slangu (kódovaném jazyce – tím deklasují i nezvratné důkazy pořízené skrytou kamerou - pozn. autora) tito kmotři pětitisícikoruně říkají stravenka.

 Ti všichni zde uvedení budou stávající režim hájit do poslední kapky krve a všechny, kteří budou proti, budou označovat za bolševiky a zastánce socialismu. Což je díky mediální masáži v současnosti nejhrubší nadávka.

  Na druhé straně veliké množství občanů pocítilo existenční dopady „jediného správného“ směru „vývoje“ společnosti.

  Drancováním trhu s bydlením developery a realitními makléři byla velká část „méně úspěšných“ spoluobčanů dohnána do celoživotního závazku hypotéky, ti ještě „méně úspěšní“ odevzdávají většinu svého příjmu majiteli bytu. Těm „neúspěšným“ je jejich zbytkový majetek konfiskován exekutory a rozkraden v podvodně organizovaných „dražbách“, ve kterých se přátelům prodávají zkonfiskované milionové nemovitosti za pár desetitisíců. Tím se rozšiřuje okruh „spřátelených kmotrů“ i občanů na dlažbě.

  Samozřejmě stát takovéto počínání přes veškeré „škrty“ dlouho nevydrží. Proto je nucen občana neustále vytlačovat ven z okruhu svých podílníků. Proto nařizuje, že občan si sám musí zajistit bydlení, našetřit si na důchod, sám si sehnat zaměstnání, sám si zajistit cestování za prací (místní spoje se ruší – nejsou peníze), lékařskou péči si musí zaplatit z velké části sám, přispívat na životní úroveň lékařů a lékárníků. V ceně i nezbytných potravin a léků stále více přispívat na tunely státního rozpočtu všeho druhu.

  Čeho jsme tedy za 21 roků třeskuté svobody dosáhli?

  Začínali jsme před 21 roky z nuly. Jak nám říkají odborníci. Všechno bylo špatně, nic jsme neuměli, republika byla rozvrácena komunisty.

  Horních stotisíc si žije královsky. Mají moc, mají na své straně sdělovací prostředky. Státní rozpočet je v hlubokém deficitu. Není na důchody. Občané jsou připravováni na to, že kdo si nenašetří sám, bude ve stáří žít na hranici chudoby. (tématu „Nebude na důchody?“se budu věnovat v příští kapitole). O sebe se musí postarat i tělesně a duševně postižení, protože na sociální dávky pro ně prostě není.

  Jsme svobodní, můžem si říkat co chcem. To je ale vše, co proti čemukoli můžeme dělat. Jistý pokrok zde ale je. V totalitě se nesmělo říkat nic, protože by se mohlo stát cokoli. Nyní se může říkat cokoli, nestane se ale nic.

  Můžem cestovat kam chcem. Pokud ovšem na to máme. Pro mnohé je toto právo právem cynickým. Jako když někomu uříznete nohy a řeknete mu: Teď jsi volný, můžeš si jít kam chceš.

  Máme svobodu shromažďování, právo na stávku. Když však stávka hrozí, jsou organizátoři označeni za nepřítele režimu, jsou napadáni, že si berou jako rukojmí tu ty, tu jiné skupiny spoluobčanů. Představitelé státu tvrdí, že demonstracemi a stávkami se nic nevyřeší. Zapomínají, že na základě demonstrací a stávek, jejichž 21. výročí jsme právě oslavili, se sami dostali k moci.

  Máme plné obchody, na nic se nestojí fronty. Dokonce máme i banány, které jsme za komunistů neznali. Zde je nutno se zamyslet, proč tomu tak je. Jestli plné regály jsou zásluhou toho, jak jsme nyní dobří. Takto naplnit regály by dokázali i komunisti. A to byli nějak mizerní hospodáři. K tomu stačí otevřít svůj vnitřní trh a zahraniční producenti nás sami zaplaví zbožím. Především takovým brakem, který by doma neprodli. K tomu máme výhodnou polohu. Ve středu Evropy, přímo jim pod nosem. Je to ale dobře? Zisky z této spotřeby plynou prostřednictvím obchodních řetězců opět mimo náš stát. Navíc se tím zlikviduje domácí produkce. A tak konzumujeme masné výrobky, které neobsahují maso, mlékaprosté sýry, belgické máslo, které smrdí jak ošlapané ponožky. Průmyslové výrobky na jedno použití, vykazující i životu nebezpečné výrobní vady. Naši zemědělci jsou vykázáni do stánků na tržištích, na úrovni asijských prodejců.

  Trestná činnost je na úrovni za totality nebývalé. Policie se soustřeďuje na nesprávné parkování, protože to je nejtěžší zločin namířený proti demokracii státu. Po Novém roce se soustředí na lékárničky v autech. Špatnou lékárničku mají ti nejtěžší zločinci. Ty je potřeba nejvíce hlídat a trestat. Tam je nutno napřít síly. A následně vyčíslit, kolik zaplatili na pokutách do státního rozpočtu.

  21 roků je dlouhá doba. Člověk za tu dobu dospěje do plnoletosti i v konzervativních státech. S čím to, co jsme dosáhli, tak porovnat? Začínali jsme od nuly, teď si pochvalujem. Kde by tak mohlo být srovnatelné období? S čím to tak srovnat?

  Napadá mne: 21 roků, to je stejná doba jako od roku 1948, do roku 1969. To byla totalita. To jistě bylo blbý. Čapli to tu komouši, byli jsme jak ve vězení. Vůbec jsme nemohli dýchat.

  No ale taky začínali od nuly. Rok 1948, tři roky po válce. Hospodářství Evropy v rozvalinách, všechny zbylé podniky přeorientované na zbrojní průmysl, spousta měst rozbombardovaná, u nás rozbombardovaná plzeňská Škodovka, kterou na samém sklonku války rozbombardovali Američané. Stihli to jen tak tak. V Praze vybombardované Vinohrady. Taky od Američanů. Prý omylem.

  Mnoho mužů i žen padlo na frontách, byl akutní nedostatek potravin, Evropě hrozil hladomor. Aby se potraviny rozdělily na všechny, byly vydávány potravinové lístky. (viz kapitola Vzkaz všem narozeným po sametu).

  V této situaci se chopili moci komunisti. Co následovalo?

  V roce 1953 dosáhlo Československo soběstačnosti v produkci potravin. Byly zrušeny potravinové lístky Byla zahájena státní bytová výstavba s cílem zajistit bydlení na solidní úrovni všem občanům. Za přijatelnou cenu. Standardní bytová jednotka pro mladou rodinu  - 3+1. Nájemné 95 - 210,- Kčs.

  Stát dotoval základní životní potřeby „pracujícího lidu“. Mezi tyto základní životní potřeby patřilo:  bydlení, dostupné potraviny, energie, pitná voda, doprava do zaměstnání a zpět.

  Cenu bydlení jsem uvedl. 1 m3 pitné vody 0,50 Kčs. (padesát haléřů) 1 kWh elektřiny 0,70 Kčs. „dělnická a studentská jízdenka“ za pár šupů. Potraviny dotovány zápornou daní. Čemuž se dnes říká dotace. Odvoz komunálního odpadu byla povinnost obce.

  Masivní bytovou výstavbu tehdejší doby vidíme dodnes. Paneláková sídliště. Podle Havla králíkárny, na trhu byt za několik milionů. Kde by ty desetitisíce rodin dnes bydlely?

  Bytová výstavba byla podporována (a teď mladí pozor!!) NEVRATNOU půjčkou. Kdo se zavázal, že si vlastními silami postaví rodinný domek, dostal 300.000,-Kčs (tři sta tisíc) nevratnou půjčku. (pro mladé, kteří si to jistě nedovedou představit: 300.000,-Kčs dostal ten, kdo slíbil, že si postaví sám rodinný domek. Pro sebe. Když ten domek opravdu postavil, nemusel ani korunu vracet. A domek byl jeho) Mladí, jistě nevěříte. Dnes se vláda hádá, jestli má mladým rodinám poskytovat nízkoúročené hypotéky. 

  Autobusové linky byly zavedeny i do nejvzdálenějších vesnic. V Praze byla zahájena výstavba metra, v roce 1967 se začal stavět Nuselský most.

  Jak se žilo za 21 roků od nástupu komunistů do poválečného státu, tedy v roce 1969, můžeme vidět v současném seriálu Vyprávěj, který má účel zcela opačný - vymývání mozků.

   Přesto v něm neuvidíte žádné existenční problémy ani mladých rodin, žádné problémy se splácením hypotéky, žádné exekuční řízení, žádné vyhazování kohokoli z bytu. Žádné přepočítávání penízků v rodinném rozpočtu. Naopak. Kdykoli se objevila novinka, všichni to chtěli. Lidé řešili běžné vztahové problémy jako dnes. Že byly mezi námi i svině, je pravda. Dnes nejsou?

  V seriálu slyšíte i jaká se tehdy hrála hudba, jak se tančilo. Nijak výrazný rozdíl. Ježíšek chodil jako dnes, lidi před Vánocemi šíleli jako dnes.

  Jak se žilo na vesnici, můžete vidět v „totalitním“ seriálu „Chalupáři“, který se dosud uvádí na všech TV jak bombónek.

  Jak vypadal život konkrétně v roce 1968, můžete vidět i na velice zřídka uváděných dokumentech z Pražského jara. Zejména ten, kde hvězdy pop music Kubišová s Vondráčkovou předávají Dubčekovi zlatý přívěsek.

  V Praze hrálo divadlo Semafor, a pozor!! Protože sem chodily i západní filmy (např. Tenkrát na západě), bylo v kinech narváno. Kina na Václavském náměstí např. kino Alfa, zavedla noční představení. Od 23 hod. Končilo se v 1 hod po půlnoci a zcela běžné bylo zakončit zážitek buřtem u stánku. Nikoho tehdy ani nenapadlo, že by se měl bát, že by to bylo riskantní, že by mělo hrozit nějaké nebezpečí. Zkuste to dnes.

  A ještě šokující sdělení pro mladé. I za „totáče“ každé jaro rozkvetly louky, v létě svítilo sluníčko, kluci balili holky, chodilo se „trsat“. Máslo jsme měli naše, jihočeské, a špekáčky se vyráběly z masa a byly cpány do sdíraných střívek, takže takový "buřt" bylo možno sníst i se "šlupkou"!! Pivo bylo jako křen za 1,20Kčs. Trampské osady pořádaly potlachy se srandadisciplinama. Pořádaly hry pro děti. Kowbojské.

  Tak nevím.

  21 roků a 21 roků. Nevím, nevím.

  Když letos Václav Havel tradičně pokládal věnec na Národní třídě, prohlásil: „Děláme chyby, ale jdeme správným směrem“. Řekl to ale velmi sklesle a díval se přitom neutrálním směrem. Myslím, že přesvědčoval především sám sebe.

Jan Sladký