Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dopad světové krize a deficit státního rozpočtu ČR z hlediska selského rozumu s použitím elementárních pouček obecné ekonomie.

 

  Určujícím a zcela rozhodujícím prvkem kapitalismu je trh. Ne nadarmo je kapitalismus též nazýván tržním hospodářstvím. Největšího úspěchu nedosáhne ten, kdo nejvíce vyprodukuje a s nejnižšími náklady, ale ten, kdo svůj produkt úspěšně umístí na trhu, tedy prodá.

 Aby hospodářství prosperovalo, musí trh absorbovat (musí být schopen pojmout) co největší část produkce. Schopnost trhu absorbovat produkci je přímo úměrná jeho velikosti a kupní síle jeho členů (zákazníků). Tento stav je sice kontinuální, ale s časem je dopad těchto pravidel stále tvrdší.

  S prudkým rozvojem techniky, technologie a vůbec vědeckých objevů a jejich zaváděním do praxe, totiž prudce vzrůstá produktivita. To znamená, že trh by měl být schopen absorbovat stále větší množství produktů. Měl by se buď neustále zvětšovat, což je na rozparcelovaném světovém trhu velice obtížné, nebo by měla úměrně s rostoucí produktivitou stoupat kupní síla trhu. Zjednodušeno: Přírůstek HDP, jako následek vzrůstu ekonomiky by měly rovnoměrně pocítit všechny složky oběhu kapitálu. Producent, obchod i spotřebitel. Pouze tak lze zajistit trvalý ekonomický růst a tím prosperitu společnosti.

  Tuto elementární poučku obecné ekonomie zcela přehlížel kapitalismus ve svém zrodu. Poučil se ve dvacátých letech minulého století, kdy vyústil do světové krize. Tato krize bývá nazývána krizí z nadvýroby. Technickým rozvojem poháněná produkce chrlila velké množství produktu (s nízkými, hlavně mzdovými náklady), který se hromadil ve skladech, neboť zákazníci neměli peníze, aby koupili. Zboží (produkt), se nakonec házelo do moře, obilí se pálilo.

  Tento neúprosný ekonomický zákon jako jeden z prvních pochopil Henrry Ford. Pochopil jako jeden z prvních, že automobil je dopravní prostředek budoucnosti a dočká se masového rozšíření. Pochopil i to, že aby se automobil mohl masově rozšířit, jeho cena musí být taková, aby trh byl schopen ji masově akceptovat. A protože pochopil, že rozhodující většinu trhu tvoří námezdní pracovní síly, určil, že bude ve velkých seriích vyrábět automobily, jejichž výrobní cena nesmí přesáhnout pětinásobek mzdy jeho dělníka. Podobným způsobem postupoval Tomáš Baťa, který vyplácel mzdy v průměru o 25% vyšší, než byl celostátní průměr. Navíc různými opatřeními zajistil, aby se mu tyto mzdy vrátily nákupem právě jeho zboží. Oba prostě pochopili, že jejich zaměstnanec je současně jejich potenciální zákazník.

  Dovoluji si poukázat, jak poučený, vyspělý kapitalistický svět reagoval na nástup světové krize. Nezačal horečnatě poskytovat úlevy producentům, vylepšovat jejich podnikatelské prostředí. Je až s podivem, jak téměř navlas stejně reagovaly různé státy. Zavedly shodně šrotovné. Investovaly státní peníze do rozhodujícího ekonomického odvětví tím, že podpořily kupní sílu. Podpořily tedy trh. Nikoli producenty. Ti ve stejném podnikatelském prostředí úspěšně podnikali i před nástupem krize. Krize nastoupila s poklesem absorbčních schopností trhu.

  Stát by se tedy měl starat, aby výsledky ekonomického růstu pocítily rovnoměrně všechny složky oběhu kapitálu. Aby tedy vzrůstala i kupní síla trhu. Jakmile se tato rovnováha naruší, dochází ke krizi. Stát má nástroje, jak tomu zabránit. Zejména daňovou politiku.

  Situace v ČR. V letech 2006-2007 rostla ekonomika v ČR, tedy HDP tempem, který udivoval i ekonomické odborníky. Navíc banky operující v Česku nebyly světovou krizí zasaženy. V mnoha případech saturovaly ztráty svých matek. V ČR banky, na rozdíl od zahraničních, vydělávají nikoli bankovní činností, ale žijí z poplatků, cizincům naprosto nepochopitelných. Proto jsme byli z počátku ujišťováni, že světová bankovní krize se nás nedotkne.

  Rozhodující činitelé se rozhodli zmíněný ekonomický nárůst využít ve prospěch těch nejvýše příjmových skupin. Pochopitelně. Z vlastního rozhodnutí. I oni sami spadali do této vrstvy.

  Nárůst produkce odčerpali (vytunelovali) ve (svůj) prospěch vysocepříjmových skupin, aniž by dali pocítit tento nárůst dalším složkám kapitálového oběhu.

Učinili tak pod líbivým heslem: Není správné vysokými daněmi trestat ty nejúspěšnější. Prosadili tedy rovnou daň. Zdánlivě spravedlivé řešení. Všichni odvádějí ze svých příjmů stejný podíl. Současně ale zavedli t.zv. „strop“ sociálního i zdravotního pojištění. Tedy odvodové úlevy úzké vrstvě nejbohatších.

  Je toto opatření ekonomicky správné a státnímu hospodářství prospěšné? Progresivní daň se na první pohled jeví jako nespravedlivá. Ale potlačme emoce, soucit, závist a zejména populismus a politikum vůbec a zvažujme: Jestliže je pro chod státu nutné, aby každý občan odevzdával ze svých příjmů v průměru 20-25%, je správné, aby vysocepříjmové skupiny odevzdávaly 32% a nízkopříjmové pouze 12%? Z hlediska ekonomiky a rozvoje hospodářství se jeví toto opatření jako velice účelné a prospěšné. A to z několika důvodů.

  V prvé řadě toto opatření účinně brání neúměrnému nárůstu nezasloužených mezd (tunelování státního rozpočtu ve státem kontrolovaných firmách) určovaných vlastním rozhodnutím bez vztahu k zásluhovosti vykonávané práce. Je to daleko účinnější a správnější opatření, než jakékoli regulační zásahy směřující proti neúměrnému nárůstu mezd manažerů, nebo politicky dosazených představitelů státních, nebo polostátních podniků. Tyto regulační pokusy nemají v tržním prostředí co pohledávat a jsou i politicky neúnosné.

  Pohlédneme-li na progresivní daň opačným směrem, shora dolů, je snížená daň velkou úlevou pro nejnížepříjmové skupiny. To je ekonomicky velice prospěšné. Protože se jedná především o širokou vrstvu námezdních zaměstnanců, umožňuje tato snížená sazba producentům vykupovat pracovní sílu s relativně nízkými mzdovými náklady. (vysoké zdanění by vyvolalo silný tlak na zvyšování mezd).

  V neposlední řadě ponechává širokým vrstvám více finančních prostředků, zvyšuje tedy kupní sílu trhu. Z ekonomického hlediska je progresivní daň pro podniky, producenty větším přínosem a ekonomickým stimulem, než podpora podnikatelské sféry na skomírajícím trhu.

  Nejen to. Ekonomický nárůst roků 2006-7 vyvolal euforii a ekonomičtí vůdci se rozhodli omezit zejména své vlastní odvody zavedením „stropu“ sociálního a zdravotního pojištění. Tímto opatřením a rovnou daní se rapidně snížily příjmy státního rozpočtu a zdravotnictví.

  Do toho v r. 2009 vstoupila do hry celosvětová krize, která rapidně omezila vývoz a dále snížila příjem státního rozpočtu. Činovníci na místech s rozhodovací pravomocí se ani nástupem světové krize nenechali přimět k tomu, aby se svých odvodových úlev vzdali a snížený příjem státního rozpočtu se snaží řešit snižováním výdajů. Protože největší podíl výdajové stránky tvoří t. zv. mandatorní výdaje, řeší deficit snižováním těchto t. zv. sociálních dávek. Zmrazením důchodů, snížením mateřských příspěvků, omezením nemocenských dávek, snižováním podpory v nezaměstnanosti.

  Opět zdánlivě správné řešení. Nejsou příjmy, nemohou být výdaje. Co to ale znamená z hlediska obecné ekonomie? Omezení sociálních dávek je dalším snížením kupní síly trhu. Jestliže je v ČR 2,4 milionů nejrůznějších důchodců, kteří jsou udržováni na hranici ekonomického minima, které je nutí sledovat informační letáky a vykupovat především zboží v akčních slevách, jestliže obrovské množství matek je na mateřské za minimální peníz, jestliže se násilně udržuje minimální mzda na nereálně nízké hodnotě, která nekryje ani nájem nejlevnějšího bytu, jestliže jsou příjmy takto široké vrstvy obyvatel navíc drancovány pirátským, neregulovaným nájemným, jedná se o obrovský výpadek trhu. Snažit se v této situaci zachránit ekonomiku státu úlevami pro podnikatelské prostředí, s vidinou vzniku nových pracovních míst, je naivní představa. Snaha o administrativní usnadnění založení nové firmy je totéž, jako nařídit jako zvláštní výsadu odsouzenci, že mu na cestu k šibenici musí být položen červený koberec. I takto úlevami podpořené firmy zkrachují na nedostatek odbytu.

  Je s podivem, jak touha po „spravedlnosti“ vyzdvihovaná při prosazení rovné daně, protože musí odvádět všichni stejně, není na překážku při prosazení „stropu“ sociálního a zdravotního pojištění. Tam bylo rozhodnuto, že by nebylo spravedlivé aby všichni platili stejné procento z příjmů do tohoto pojištění. A tak 13,5% zdravotního a 31,5% sociálního pojištění platí pouze ti s nízkými příjmy. Ti vysocepříjmoví po překročení stropu z dalších příjmů neplatí už vůbec nic. A tak z příjmu 400.000,-Kč/měs., se odvádí již pouze  3,18% na zdravotní a 7,42 na sociální pojištění. To je obrovská ztráta obou fondů. Eliminovat tuto ztrátu zmrazením důchodů a zavedením poplatků u lékaře, nemá už vůbec nic se spravedlností a je významným prvkem potlačujícím kupní sílu se všemi negativními dopady.

Jan Sladký