Jak jsme jim to natřeli. Dinosaurům
Jak jsme zvolili radikální změnu. A jak jsme jim to natřeli. Dinosaurům.
Více než 3 roky vládla v České republice pravice. Přes svou chabou převahu v Parlamentu 101 hlasů, zajištěnou pomocí přeběhlíků (pozměňování výsledků voleb v rozporu s vůlí voličů se v ČR smí) se jí podařilo prosadit radikální změny v hospodaření státu. Své téměř podvodné uchopení moci využila vskutku pravicově. Dle své základní teze - Schopný může všechno,protože je schopný, neschopný ať zahyne, když je neschopný - si se svou mocí počínala jako vítěz bitvy na dobytém území. Protože co bylo možno, bylo již rozkradeno v privatizacích, jediné co zbývalo vydrancovat, byl státní rozpočet.
Postup spočíval především v radikálních „změnách daňové politiky státu“. Vysoký nárůst HDP jako výsledek růstu ekonomiky v letech 2006 až 2008 a tím i nárůst příjmů státního rozpočtu se pravice rozhodla vydrancovat ve prospěch nejvýšepříjmových vrstev občanů, tedy ve prospěch svůj.
Radikálně si snížila daňové zatížení vysocepříjmových, tedy rovnoprávnějších občanů. Stejně snížila nejbohatším nejen daňové zatížení, ale celkové odvody zavedením „stropu“ sociálního i zdravotního pojištění. Vše jsem popsal v předchozích kapitolách.
To vše pod líbivými hesly: Rovná daň je spravedlivá, všichni odvádějí stejně. Nesmíme trestat úspěšné, ze to, že jsou úspěšní. (Úspěšní rozuměj úspěšní tím, že se dokázali prodrat blíže ke korytu) Je nutno snížit přímé daně a převést je na daně nepřímé. Přeloženo do češtiny:
Největší přímé daně platí ti, kteří berou (kradou ze státního rozpočtu) ti s astronomickými příjmy. To je nespravedlivé. Tomu je třeba zabránit. Když už si ti nadstandardní spoluobčané přidělí stotisícové, až milionové platy, odměny a příjmy, bylo by přece nelidské, kdyby značnou část měli odevzdat ve prospěch všech. Jsou přece úspěšní, zaslouží si náš ohled. Příjmy státu se tím sice sníží, ale to doplatí ti neúspěšní. Např. invalidé, důchodci, zoufalci, kteří pracují za minimální mzdu, protože jinou práci neseženou. Takže když úspěšnému náměstkovi snížíme odvody o půl milionu, 500 důchodců, když si půjdou koupit rohlík, když si doma rozsvítí, nebo zatopí, nebo se dokonce vykoupou, zaplatí každý o 1.000,- Kč na DPH více a stát je na svém. To je přece humánní. To je lidský přístup.
Tato politika samozřejmě vyvolala velkou nevoli daleko početnější vrstvy „nižší a střední“ třídy občanů. Velká většina z nich pochopila toto počínání a pochopila, že pravice drancuje ve svůj prospěch státní rozpočet a takto vzniklý propad příjmů státního rozpočtu a tedy narůstající deficit je vyrovnáván ždímáním z nejnižších příjmových skupin. V této fázi se zdálo, že v nadcházejících volbách nemá pravice šanci.
Zde je nutno definovat co je „pravice“ a co „levice“ (alespoň v pojetí současné ČR) a jací členové se do těchto názorových proudů sdružují. Vedoucí ideu pravice jsem již uvedl: Schopný může cokoli, neschopný nechť zahyne, neboť je neschopný. U levice převládají sociální prvky, požitky z produkce vytvořené tržním způsobem je nutno korigovat především daňovou a sociální politikou tak, aby byl zajištěn důstojný život všem jedincům společnosti.
Z tohoto pohledu je zřejmé, že v pravicovém bloku se budou sdružovat ti bohatší, a nejbohatší a nejbezohlednější (úspěšnější a nejúspěšnější), protože ti nemají zájem se o své prebendy, (tunelované pomocí krátké vzdálenosti od koryta) s nikým dělit. Nejméně s „neschopnými sockami“.
V levici by se měly soustřeďovat nižší a střední třídy, tedy běžní zaměstnanci, drobní živnostníci a ti, kteří pro svůj handicap jsou odkázáni na sociální síť. Tedy většina, která žije od výplaty k výplatě. Má-li ovšem jakou. Ovšem zde to má v ČR trhlinu. I v této vrstvě dosud doutná odpor k levici, vzhledem k čtyřicetileté zkušenosti příslušenství k táboru socialismu, ve kterém vládla tvrdou rukou Moskva. Toto stigma velice dovedně rozdírá pravice zjednodušeným tvrzením, že za všechno mohou komunisti (naprosto ignoruje výsledek druhé světové války a následné rozdělení Evropy vítěznými mocnostmi) a propagandou, že volit levici znamená návrat do náruče tábora socialismu, do totalitního režimu Moskvy i když tam už dávno nesedí Brežněv, ale Medveděv s Putinem.
Přesto předvolební preference vyznívaly výrazně ve prospěch levice.
Toto nebezpečí si uvědomila pravice, její příslušníci si uvědomili, že o své prebendy vnucené státu převahou 101 hlasů, by mohli přijít. Pravice zatroubila do útoku a nutno přiznat, že její útok neměl chybu.
Nestranný pozorovatel, schopný myslet a chápat souvislosti si jistě všiml z čeho pravice vycházela:
1) Za tři roky vládního působení pravice lid pochopil, že hrabeme sami pro sebe. Má nás plné zuby. Odklon voličů od pravice je očividný. Svými opatřeními jsme se dokonale proflákli. Lid bude chtít prosadit změnu.
2) Žádná z politických stran nezíská 51% hlasů. Bude muset sestavovat koalici.
3) Všichni případní koaliční partneři pravice (ODA, Unie Svobody) propadli do podpalubí dějin. Na KDU-ČSL nelze spoléhat.
4) ČSSD neměla s Paroubkem šťastnou ruku. Přes jeho neoblibu je však lid rozhodnut volbou levice volit změnu.
5) Spojila-li by se ČSSD přímo nebo tichou podporou s KSČM, měla by levice většinu a to by byl náš konec. Je nutno komunisty učinit nepřijatelnými i za cenu překrucování dějin.
6) Pravicovou politiku dosud představovala pouze jediná strana – ODS. Lze předpokládat její propad, odklon voličů, kteří její pravicovou politikou prokoukli a budou chtít změnu. Tentokrát radikální. Předvolební dusno tomu napovídá. Je nutno těmto voličům nabídnout alternativu, od které budou voliči tuto změnu očekávat. Je nutno vytvořit nejméně dvě strany spřátelené s ODS, které se v předvolebním boji musí prezentovat jako nesmiřitelní kritici dosavadního vládnutí. Tyto dvě strany zachytí většinu voličů znechucených dosavadní pravicovou vládou. Součet hlasů těchto tří stran po volbách snadno převýší ČSSD. Pozor! Je nutno zabránit spojení levice s komunisty.(bod 5) Jen tak zůstane ČSSD osamocena a i když vyhraje volby, 51% mít nebude a může si své vítězství strčit za klobouk.
7) Lid nechápe rozdíl hospodaření rodiny a hospodaření státu. V pohledu na hospodaření vychází ze svých zkušeností s hospodařením v rodině. Když nejsou peníze, je zvyklý šetřit na výdajích. Nebude pátrat, proč ty peníze nejsou. Snadno pochopí naše úsporná opatření a nechá si utáhnout opasek. Dokonce nám bude fandit. Tím si zachráníme dobytá privilegia.
8) Existuje velký voličský potenciál u teenagerů, prvovoličů. Narodili se po Vítězném listopadu, nemají vlastní zkušenosti, o předlistopadovém režimu vědí pouze to, co jsme jim nabouchali do hlav. Je jim naprosto jasné, že to bylo blbý. Nevýhodou je, že nemají zájem ani o současnost a k volbám nechodí.
Metody, které pravice použila, nejsou ničím novým. Principy propagandy, ovlivňování veřejného mínění jsou známy již z antických dob. Pamětníky jistě může až zamrazit, jak se některé „fígle“, které pravice použila, podobají tomu, jak nás zpracovával minulý režim.
Z úvahy, jak se občané dělí do obou hlavních názorových směrů vyplývá, že pravice má obrovskou výhodu již v členské základně. Její členové disponují několikanásobně vyššími finančními prostředky, než řadový příslušník levice. Protože peníze od starověku představují moc, je zřejmé, že pravice má daleko větší možnost ovlivňovat veřejné mínění.
Předvolební tažení pravice neslo všechny znaky mocenského ovládání veřejného mínění. Není divu. Stačí čerpat z nedávné historie. Totalitní režim měl dvě perfektní složky, které obdivoval i „vyspělý západ“. A sice monitoring veřejného mínění a složku ideologických vůdců, řídící ovlivňování tohoto veřejného mínění. Přesně věděl, co si o něm veřejnost myslí, že jej většinou upřímně nenávidí. Ale vždy přesně věděl, jak to udělat, aby se tato nenávidějící veřejnost vždy chovala tak, jak si přeje režim.
Metody, které předvedla pravice v letošním předvolebním klání může v pamětnících vyvolat mrazení, zda příslušníci zmíněných dvou ideologických složek nejsou právě ti, kteří jako první v převratné době vítězného listopadu naházeli své stranické legitimace do krabic od margarínu, které se objevily na každém rohu. Z prostého důvodu: Aby přešli na opačnou stranu kde, jak předpokládali, mohou své zkušenosti využít a své výsadní postavení si tím nejen udrží ale i upevní.
Metody to jsou mnohdy velice jednoduché. Pamětníci si jistě vzpomenou, že i vzkvétající socialistický režim musel občas vyhlásit nepopulární opatření.
Tyto „jobovky“ se vždy vyhlašovaly v pátek v poledne. Když národ prchal na chaty. Důležité bylo, že nebyl sdružen na pracovišti, kde by mohl protestovat. Přes víkend zpěněná krev vybublala a v pondělí to bylo již vyčpělé pivo. Media se postarala o to „přebít“ tuto jobovku jinými „závažnými“ zprávami. Podobně vyhlásili soudci Ústavního soudu úpravu důchodového zákona ve prospěch svých vlastních důchodů na úkor „socek“. Těsně před volbami nás media od pondělka ujišťovala, že v pátek vynese Ústavní soud svůj nález (který zpracovával přes tři roky) ve věci výpočtu starobních důchodů. V pátek v poledne tak učinil. Přes víkend proběhlo další kolo fotbalové ligy.
Dalším „chytrým“ tahem je utáhnout lidem opasek a ukázat prstem na vhodný cíl. Možná si pamětníci vzpomenou, jak bolševik vyhlašoval nepopulární zdražení masa. V pátek v poledne. Rozhlasem. Samozřejmě. V novinách ani řádka. Hlasatel přečetl o kolik se zdražují od pondělka jednotlivé druhy masa. V sobotu vyšly noviny, které všechny jednotně přinesly na titulních stranách normy opracování masa. Kolik smí být loje na roštěnce, kolik sádla na kotletách. V pondělí dali v rozhlase velký prostor posluchačkám, které si stěžovaly, jak jim řezník dal kotletu s vrstvou sádla. Moderátoři důrazně radili, aby se zákazníci nenechali tak okrádat. Lump nebyl stát, který zdražil maso. Lumpové byli řezníci, kteří okrádají poctivé pracující tím, že jim prodávají nekvalitní flákotu.
Pravice vytunelovala státní rozpočet ve svůj prospěch, čímž učinila díru do státního rozpočtu, ale prstem ukázala na nezodpovědné socany, kteří způsobili hrozivý deficit svou nezodpovědnou podporou sociálně slabých. Zdůvodněním jak to ti socani dokázali, když již čtyři roky vládla pravice, se nezabývali. V Poslanecké sněmovně měla pravice 101 hlasů, v Senátu nadpoloviční většinu.
Další významnou schopnost perfektně prokazovalo zmíněné ideologické centrum. Dokázalo vždy, i v nejvypjatějších okamžicích „vytáhnout“ do čela tu nejvhodnější postavu, přijatelnou pro obě strany, která ale bude přesně plnit zadaný úkol. Pamětníci jistě vzpomenou na volbu prezidenta v r. 1968 poté, co byl Novotný donucen podat demisi. Jistě si pamatujeme, jaké množství kandidátů se vyrojilo. Cestovatel Hanzelka, Smrkovský, studenti demonstrovali pod heslem: Lepší Císař prezidentem, než prezident císařem. Pak se sešel Parlament (tehdy Národní shromáždění) v čele s ÚV KSČ. A hle: jediným kandidátem byl Ludvík Svoboda. Jednohlasně prošel. Samozřejmě. Od pohledu hodný, bělovlasý tatík, žádný třasořitka, generál, hrdina, velitel vojsk, která bojovala proti Hitlerovi. Pro všechny strany přijatelný.
Ideologickým vůdcům vůbec nevadilo, že ho celé roky před tím „dusili“ jako účetního v JZD. Naopak. I to využili. Když splnil úkol, stejným způsobem ho v tichosti odrovnali a nahradili pravým vůdcem. Husákem.
Tato taktika je podrobně popsána v učebnicích obecné psychologie v kapitole nazvané „Psychologie davu“. Podklady pro tuto pasáž čerpají odborníci z podrobného popisu chování davu v mezních situacích. Když dav zachvátí panika. Např. hořící mrakodrap, panika na diskotéce kde se lidé ušlapou, potápějící se Titanik..
V takových situacích se většinou objeví přirozený vůdce, kterého dav slepě poslouchá. Když zařve „všichni ze skály“, tak tam všichni naskáčou. Vzpomeňme Vítězný Listopad. Stotisícový dav na Letné, provizorní tribuna na stadionu Sparty. Páter Malý, kterého tehdy nikdo neznal, v náhlém vnuknutí z tribuny vyhrkl: „Já jsem kněz, modleme se.“ A stotisícový dav, který před chvilkou poskakoval a skandoval: „Gusto, je tady husto“ jako jeden muž sepjal ruce a začal se modlit. I ti, pro které to byla první i poslední modlitba v životě.
Odborníci na dav předkládají zajímavé řešení, jak tento dav zvládnout.
Za prvé dav rozdělit na několik skupin. Jakýmkoli způsobem. Názorně předvedli čínští soudruzi na Náměstí Nebeského Klidu. V davu vyjezdili pomocí tanků ulice.
Druhou zásadou je, získat na svou stranu onoho přirozeného vůdce, aby plnil naše příkazy. Když se nedá, okamžitě ho zlikvidovat. Opět jakýmkoli způsobem. Nejlépe střelnou zbraní. A dosadit vůdce svého, který povede dav dle našich pokynů.
A tak strana demokratických občanů nemilosrdně sestřelila hulváta Topolánka i s jeho gulama a nahradila uhlazeným decentním Nečasem, který působí dojmem intelektuála. Navíc je z Moravy a mluví dosud moravským dialektem. Morava je nezanedbatelný region.
S touto metodou úzce souvisí t. zv. maňáskové divadélko. Bílým prostěradlem se zakryje pravý stav – stůl pobryndaný kafem, vypité láhve od alkoholu, promaštěné papíry od buřtů. A třeba ostře nabité samopaly. Připomínám film Někdo to rád horké a na začátku dort pro kmotra. Nad prostěradlo se vystrčí pouze maňásek. A to pouze jeho hlavička. S částí trupu. Tak aby nebyla vidět ruka, která ho ovládá. Bude-li maňásek líbivý a bude-li ho doprovázet příjemný hlas, získá si davy. Všichni mu budou držet palce. Na prostěradlo je vhodné namalovat líbivý, neutrální motiv. Sluníčko, nebo nápis: „Nazdárek, zdraví Vás Kašpárek“
Pravice postupovala disciplinovaně podle těchto osvědčených metod. Lid chce změnu? Odkloní se od pravice? Dobrá, vystavíme mu alternativu. Dvě nové strany, o kterých nikdo nic neví. Tyto strany pochytají ty, kteří chtějí něco změnit. To by v tom byl čert, aby součet hlasů těchto tří stran nestačil na většinu. Zejména když znemožníme komunisty důslednou mediální masáží. Pak proti nám bude stát pouze osamocená ČSSD. 51% nezíská a každé jiné číslo jí nebude nic platné i když podle předpokladů vyhraje volby.
Dvě nové strany musí působit dojmem nových, nezašpiněných stran. Nesmí příliš deklamovat svůj volební program. To by se proflákly. Maňáskové divadlo. Vystrčit něco, co tu ještě nebylo. Knížete, příslušníka šlechty, který nic neprosazuje, působí lidově a protože většinou spí, tak si nikoho nepopudil. A investigativního novináře, který je znám jako neohrožený tepec všech nepravostí. Ten jim to nandá. Dinosaurům.
Na prostěradla napsat nic neříkající fráze, které chce lid slyšet. Předseda musí být průhledný. S rentgenovým snímkem. Všichni budou uchváceni, jak do něho vidí.
Vyšší daně pro bohaté? ANO. Poplatky ve zdravotnictví? NE. Proti dinosaurům. Každý si může dosadit dle libosti.
Dále programové záměry nerozvádět.
V Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti soudruzi nemilosrdně ztepali podcenění vlivu médií. Ani my se nesmíme dopustit této chyby. Proto důkladnou mediální masáží zaplníme hlavní večerní vysílání, kdy sedí u televize většina národa, t.zv. „předvolební diskusí“. Do této diskuse je nutno zvát pouze zástupce úzkého okruhu vybraných politických stran.
Vůbec nepřipustit jakékoli omezení Ústavou.
Článek 5 Ústavy ČR sice říká:
Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.
To bychom museli uznat, že před každými volbami mají všechny strany stejná práva a měly by mít i stejný prostor v médiích. Alespoň v těch veřejnoprávních. Ale kampak na nás s demokracií. Demokracie je to, co určíme my. Zdůvodníme to tím, že zveme pouze ty, které mají preference nad požadovaných 5%. Ty ostatní nemá cenu zvát, protože se do Parlamentu stejně nedostanou. Tím spíše se tam nedostanou, když jim nedáme prostor.
Ve veřejnosti se utvrdí názor, že se rozhoduje pouze mezi těmi námi vybranými stranami. Základem bude pětka: ODS, TOP09, Věci veřejné, ČSSD a KSČM. Když dostatečně znemožníme komouše, aby ani socani neměli chuť se s nimi spojit, budou socani sami proti třem spojencům. Nebudou mít šanci ani kdyby vyhráli volby. Jako důkaz našeho cítění pro demokracii můžeme do diskuse zvát i KDU-ČSL. Ti sice nemají šanci, ale kdyby přece jenom překonali 5%, přidají se k většině. Jako vždycky. No a pak sem tam někoho z menších stran. Jako křoví demokratického pozadí.
Těmto „demokratickým předvolebním diskusím“ je nutno dát důstojnou fazónu důležitého divadla. To zajistí špičkový moderátor Moravec. Tento moderátor je znám svým pravicovým postojem. Každý projev člena KSČM musí ironizovat a zlehčovat. Komunisti budou potom za šašky a budou sloužit jako fackovací panák.. Říká se tomu druhotná, podprahová manipulace. Socani zůstanou na levici sami.
Na billboardech ani nenaznačovat svůj program. To bychom si podtrhli nožičky. Je potřeba dát do protikladu pravici a levici. Lidi stejně nechápou rozdíl. Na levici znázornit Paroubka. Zamračeného, nesympatického uzurpátora, jehož cílem je škodit a zavést stát do bankrotu. Do protikladu postavit mladého, sympatického, usměvavého intelektuála Nečase, přímým zrakem pohlížejícího k skvělým zítřkům. Psychologický dojem z tohoto protikladu udělá své.
I soudruzi znázorňovali imperialisty jako šváby, hady a jinou odpornou havěť, případně pupkaté hamouny v saku z americké vlajky, sedící na žoku peněz. Zato úderníky, a stranické špičky s jasným, jiskrným pohledem upřeným do dáli, kde na nás čeká blahobyt. Tehdy to také fungovalo. Tak proč se toho vzdávat.
Mítingy ČSSD změnit pomocí provokatérů ve frašku. Stačí několikačlenná parta, která změní jejich agitky v pouťovou atrakci házení koulí na hadrového panáka. Pouze koule zaměnit za vajíčka a za hadráka označit Paroubka. V televizi potom ukázat pouze detailní záběry Paroubka, kterému stékají žloutky po tváři. Z jeho projevu nepublikovat nic. Paroubek tak bude dokonale zesměšněn, z jejich mítingů bude pouze pouťová fraška. Nebudou ho potom volit ani ti, jejichž zájmy chce tato strana hájit. Psychologie davu udělá své. Při těchto mítinzích absolutně znehybnit pořádkové služby. Proti vrhačům vajíček nezasahovat. Vrhače kamene na Topolánka jsme sice briskně zajistili, vajíčka pracují v náš prospěch. Bezpečnostní agentura ABL, která vypomáhá smluvně Městské policii dohlížet na pořádek v Praze 10, nezasahuje
I když naše ústřední heslo zní Řešení místo strašení, je nutno veřejnost mediálně neustále tvrdě zastrašovat, jak dopadneme, kdyby náhodou chtěla dát hlas levici. Řecko nám přišlo jako na zavolanou. Jako dar z nebes. Lid nebude pátrat, jak to s tím Řeckem vlastně je. Jak vůbec hospodařilo. Jaké si vyplácelo důchody, kdy chodili do důchodu, za co vypláceli vysoké odměny. Teď, když je vláda donucena k omezování blahobytu, je tam téměř občanská válka.
U nás nedosahuje celá sociální ani výdajová síť ani desetiny řecké. Přesto když budeme dostatečně strašit a utahovat opasky zejména sociálně slabším, budou nám tyto vrstvy ještě fandit. Abychom nedopadli jako v Řecku.
Velice nám mohou pomoci teenageři, prvovoliči. Sice se o politiku nezajímají, k volbám nechodí, nechápou rozdíl mezi Senátem a Poslaneckou sněmovnou, natož aby věděli, kdo těmto komorám předsedá, ale to se musí změnit.
Nemají žádné zkušenosti, narodili se až po vítězném listopadu, v hlavách budou mít pouze to, co jim tam nalijeme. Již soudružka Švorcová neustále zdůrazňovala: My musíme neustále našim mladým připomínat hrdinství naší strany a vysvětlovat zoufalství lidu na západ od našich hranic. Těchto zkušeností je nutno využít. Veškeré finance veřejnoprávní televize je nutno směřovat na produkci seriálů, inscenací i koprodukci filmů mapujících období totality viděné naším prizmatem. Mladí pak nabudou přesvědčení, že jejich rodiče žili v koncentráku, za každým z nás chodil fízl, nic nebylo k dostání, prostě to bylo strašné. Vždyť ti jejich rodiče neměli ani mobil, ani počítače, dokonce ani barevnou televizi. Jezdili s Trabantama. Protože mladí tu dobu nezažili, nedovedou si dát dohromady ani informace běžně dostupné. Ani je nenapadne, že seriál Chalupáři ukazuje, jak tehdy žila běžná vesnice. Že jsme v té době hltali Elvise Prestleyho, tancovali rock´and roll poslouchali jsme Beatles, ABBU, Boney M, vznikl Semafor, vyšly hvězdy Pilarová, Matuška, Gott, Suchý, Šlitr, Krampol, Šimek, Grossman. To vše znají a konzumují i oni. Ale nechápou, že to souvisí s onou dobou totality. Totalita je to, co jim natlučem do hlav my.
Pak je velice snadné předkládat i „důkazy“. Např. veřejně zpřístupnit pozorovatelnu STB ve věži svatého Mikuláše. Stačí tam postavit panáka v uniformě tehdejšího policajta, ukázat primitivní záchod a úzké okénko – pozorovací škvíru. Dojem, který tato informace způsobí, je dokonale v náš prospěch. Bylo to něco strašného. Nesmíme dopustit, aby se něco takového vrátilo.
Dokonce mladé vůbec nenapadne, že prvořadým úkolem bezpečnostních složek je dohlížet na bezpečnost občanů. Že tedy policie plnila své poslání. I dnes se neustále volá po větším počtu policistů v ulicích. Aby zvýšili dohled.
Tento dokonalý účinek nenaruší ani to, jestliže ve stejném zpravodajském bloku je ukázáno současné centrální zařízení policejní služebny s desítkami obrazovek, přenášející obraz ze stovky kamer rozesetých po celé Praze. Ještě je zdůrazněno, že kamery jsou dálkově ovládány, lze je natočit do libovolného směru a celý proces je nahráván, takže je možno detaily dodatečně dohledat. Dokonce při nejrůznějších akcích je zdůrazňováno, že nad davem krouží policejní vrtulník vybavený dokonalou kamerou, která je schopna dokonce přečíst registrační značky vozidel a zaznamenat tvář řidičů i jednotlivých účastníků a to všechno zaznamenat pro případnou pozdější identifikaci.
Pozorovatelna ve svatém Mikuláši je ale důkazem příšerného útlaku za totality. Něco strašného. I když policajt i s dalekohledem mohl postřehnout maximálně partu kapsářů. Registrační značky i tvář řidičů mu zůstaly utajeny.
No a vůbec uniká fakt, že pozorovatelnu v Mikuláši zpřístupnila bezpečnostní agentura ABL, současného ministra dopravy Víta Bárty, která má věž ve své správě a jejíž přímo pracovní náplň je sledovat dav, zda se neděje cosi nekalého. Bombastického účinku bylo dosaženo. V příhodný čas. Před volbami. Pracovníci této bezpečnostní agentury obsadili značné množství postů ve vládě a na rozhodujících ministerstvech.
Mladým nedojde, ale i mnohým pamětníkům se vykouřilo z hlavy, co názorně představila invaze vojsk Varšavské smlouvy, která na rozkaz z Moskvy přepadla během jedné noci Československo. Ani autentické záběry, které se objevují pravidelně v den výročí neodhalí v mozcích veřejnosti, tím méně mladistvých, pravou příčinu totality která zde bezpochyby panovala. Ukázky nápisů na zdech: za Dubčeka, za Svobodu, dokumenty, jak lidé nosí Dubčeka na ramenou, jak se k němu hlásí, dokazují, že lidé tehdy chápali, odkud pramení totalitní režim. Mráz přichází z Kremlu. Logicky myslícímu člověku musí být jasné, že Rusové sem vpadli právě proto, že naši komunisté je přestali poslouchat. Jinak by neměli důvod. Mladí dnes ani nevědí, co to byla Varšavská smlouva, tábor socializmu, kdo mu vládl a kdo postavil železnou oponu a tím rozdělil Evropu na východní a západní.
Přesto jsme dnes přesvědčeni, že všechno zlo způsobili komunisti a kdyby ti tady nebyli, bylo nám hej. Komunisti můžou i za to, že nás Rusové přepadli.
Nepomůže ani opakovaná věta Jana Masaryka, který po návratu z Moskvy prohlásil: „Odjížděl jsem jako ministr svobodného státu, vracím se jako Stalinův pacholek.“
Ani výrok Václava Havla, který jistě neměl důvod hájit komunisty: „Nedovedu si představit novou vládu bez Dubčeka“. Ani fakt, že Dubček, bývalý generální tajemník KSČ byl prvním předsedou Poslanecké sněmovny po vítězném listopadu. To všechno pamětníci zapomněli a mladí nemohou vědět. Za všechno zlo můžou komunisti. Tak jsme veřejnosti vymydlili mozky.
Toto pole naivní nevědomosti je nutno využít. Je nutno naučit mladé chodit k volbám. Nejlepší budou volby na zkoušku na středních školách.
To je přece jednoduché. Takhle vezmeš obálku, vložíš tam jeden volební lístek a hodíš to do támhle té bedny a jseš velkej. Jseš in. Super, bomba, prima, cool. V pohodě. Natřeš to fotrovi. Víš přeci, jak nemožné má názory. A přemluv bábu. Nebo si s námi levice vytře zadek.
No a pak se „náhodou“ zveřejnily výsledky těchto „zkušebních voleb“. V pravý čas.
No a nelze přejít geniální tah "kroužkování". Tah tak geniální, že lze pouze hádat, kdo jej vymyslel. Zda ten, kdo chtěl změnu, nebo ten, kdo chtěl totalitní vedení pravice udržet u moci. Geniální fígl, jak využít nenávist k sobě ve svůj vlastní prospěch.
Všem pravicovou politikou znechuceným občanům bylo vtlučeno do hlavy, že nejlepší pomsta spočívá v kroužkování kandidátů na spodním okraji kandidátky. Na pomstu veřejnost slyší. Ochotně se přidá. Akce se masově povedla. Bylo "vykroužkováno" několik nenáviděných politiků, např. "Íčko" Langer a nahrazeno outsajdry. Např. Marek Benda. Veřejnost je uspokojena, jak zasáhla, jak jim to nandala. Dodnes se uvádí, jak byla akce úspěšná. Vůbec se nezmiňuje pravá podstata této "vzpoury". Aby mohl znechucený volič projevit svůj protest vůči nenáviděné straně, musí vzít kandidátku této nenáviděné strany do ruky, za plentou vykroužkovat ty dole a to nejdůležitější - vhodit takto "upravenou" kandidátku do urny. Poměr sil v Poslanecké sněmovně určuje počet hlasů. Rozzlobení voliči se tak nenáviděné pravici pomstili tím, že naházeli její volební lístky do uren. Upravené kroužkováním. Pravice zvítězila nevídaným poměrem. 118 křesel. Taková převaha tu ještě nebyla. Naštvaných voličů, kteří se chtěli pomstít, bylo hodně. Nandali to nenáviděné pravici. Vykroužkovali jim kandidátku. Akce byla veleúspěšná. Kdo ji vymyslel? Kdo je vítězem?
Zapadlo to do sebe dokonale. Pravice si vytunelovala státní rozpočet, náhradu těchto ztrát hodila na „socky“ dole. Tyto socky jim ještě tleskají. Lid svůj protest a touhu po změně vyjádřil tím, že vládu pravice totálně upevnil. Jakoukoli změnu radikálně zatrhl. To nemá chybu. Jako za totality. Všichni jsme jich měli plné zuby a všichni jsme jim v každých volbách odevzdali 99,9%.
Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.
Jan Sladký