Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dopis Kalouskovi

                                                                             Pan Miroslav Kalousek

                                                                               ministr financí ČR

 

                                                                            V Praze 18.března 2011

 

Vážený pane ministře,
 
 Sleduji Vás a celou vládu, jak úporně hledáte cestu k vyřešení důchodové reformy a likvidace státního deficitu.
 Dovolím si Vás upozornit, že se pokoušíte o kvadraturu kruhu. Průběžný důchodový systém měl zakódovanou svou záhubu již v samém svém zrodu. Virus jeho záhuby není demografický vývoj společnosti, jak se nyní s oblibou, velmi snadno a s podbízivou logikou zdůvodňuje.
 Vnější atak zhoubné choroby stávajícího důchodového systému se nazývá vědecko technická revoluce. (VTR)
 Tento produkt lidského myšlení, který chápeme jako obrovskou vymoženost, na který jsme pyšní a ze kterého chápeme pouze jeho klady, přináší s sebou velká množství negativních jevů, která si vůbec neuvědomujme. Bylo by možno říci, že člověk platí krutou daň za svojí výsadu schopnosti myslet. Výsledky tohoto myšlení výrazně, až dominantně ovlivňují veškeré vztahy společnosti.
 Jako příklad uveďme, jak výrazně ovlivnil politiku, mezinárodní vztahy, ekonomiku, životní prostředí, a v neposlední řadě i agresivitu společnosti na vnitřní i mezinárodní úrovni vynález spalovacího motoru.
 Světové mocnosti, které na sebe cení zuby, vzájemně se zastrašují, obrovskými finančními částkami na zbrojení navyšují svou sílu s cílem získat převahu a z pozice síly vnucovat okolnímu světu svou vůli, pokorně klečí před původně nejzaostalejšími státy světa, pouze proto, že tyto státy mají v držení klíč k jejich moci. Ropu. Bez ní by jejich tanky, letadla, raketové nosiče byly nepotřebnými krámy, vhodné pouze do šrotu. A tak světové mocnosti, které se pyšní svým kapitalistickým systémem a myšlením, ochotně výrazný díl výsledků své dravé kapitalistické ekonomiky, věnují na vybudování společenského systému, který z duše nenávidí a který Marx označil jako vrcholnou etapu vývoje lidské společnosti – komunismus. Tyto původně nejzaostalejší státy světa budují svůj komunismus z výsledků dravých, kapitalistických ekonomik. I ty nejsilnější světové mocnosti, zarytí kapitalisté, se jejich vůli ochotně podřizují. Protože byl vynalezen spalovací motor. Ďáblův vynález.
 Stejná vědecko technická revoluce vylámala zuby i Marxovi. Kapitalismus, jako nově vznikající společenské zřízení popsal perfektně. O tom není dodnes pochyb. Nastínil i předpokládané řešení. A tady se obrovsky zmýlil. Co mu podrazilo nožičky, byla právě ta mrška vědecko technická revoluce. On vycházel, ze stavu který studoval. Tedy z poměrů tehdy se formujících textilních manufaktur v Anglii. Logicky mu vycházelo, že nejpočetnější sociální vrstva je vrstva námezdně pracujících, kteří se mohou volného trhu zúčastnit pouze prodejem své práce. On jim říkal proletariát. Z toho vyvodil, že většina by se měla chopit moci a právem většiny vládnout. Prostě vláda dělníků.
 Dopředu hleděl pouze úzkým průhledem třídního boje. Tímto průzorem nezahlédl VTR. Ta svým mohutným nástupem mu vpadla do boku a radikálně změnila veškeré poměry ve společnosti. Tak, jak technika nahrazovala lidskou práci, proletariátu v jeho pojetí ubývalo a záhy ztratil většinu ve společnosti. Pak už ovšem nelze hovořit o demokratické vládě většiny, ale o diktatuře menšiny. (komunisti se toho výrazu nebáli).
 Protože si však uvědomovali toto úskalí Marxova náboženství, do své třídy přijali i rolníky. Ti nesplňovali Marxovy definice. Kromě vkladu vlastní práce vlastnili i výrobní prostředky (podle Marxe smrtelný hřích) – pole, dobytek, hospodářská stavení. Proletářští hošani museli přimhouřit oko.
 Když ani toto nestačilo, vytvořili blíže nespecifikovanou vrstvu – pracující inteligenci.
 K destrukčnímu působení VTR se přidaly záporné rysy každého jednotlivce. Jestliže je všechno všech, není vlastně nikoho nic. Pak se vytratí jakákoli iniciativa a systém se stává nevýkonným a zahubí se sám.
 Stejně destrukčně působí VTR i na zdánlivě dokonalý kapitalistický systém. Absolutní ochranou soukromého vlastnictví se z vlastnictví společnosti vyčleňuje stále větší podíl společné produkce ve prospěch úzké skupiny investorů, producentů. Jejich moc sílí, likvidují konkurenci, soustřeďují se do nadnárodních společností. Tím se významná část HDP dostává mimo působnost jednotlivých států. Vůbec si nepřipouštějí jakoukoli sounáležitost se státem. Stát je pro ně pouze teritorium jejich aktivit. Jsou přesvědčeni, že si počínají čestně, neboť jediné, co od teritoria svého zájmu požadují, je výkup pracovní síly. I zde však působí VTR, neboť jejím následkem rozvinutá logistika jim umožňuje vykupovat tuto pracovní sílu výrazně pod cenou pouhou pohrůžkou přesunu do teritoria s  pracovní sílou výrazně levnější. I zde se do popředí derou negativní vlastnosti člověka. Vytrácí se sounáležitost, sociální cítění. Měřítkem úspěchu je poměr o co jsem „urval“ víc, než ostatní.
 Stát ovšem i v této situaci musí, nebo alespoň by měl, plnit veškeré funkce, které se od státu očekávají. Zajistit vnější i vnitřní bezpečnost, udržovat státní aparát nutný ke svému chodu, podporovat školství a výchovu mládeže vůbec, budovat veřejně prospěšné stavby, zajistit obecně dostupnou zdravotní péči, postarat se o ty občany, kteří vlastními silami nemohou.
 Jako prostor, kde může stát na to vše získat prostředky, mu zbyly převážně pouze mzdy jeho občanů. A to je podstata rozpočtových problémů všech vyspělých států. Zde se projevuje VTR nesmlouvavě. 
 Dochází k paradoxu. Zatím co produktivita i HDP působením VTR rostou, mzdové prostředky tvoří v těchto ukazatelích stále menší podíl. Stručně česky bychom mohli říci: Společnost bohatne, občané chudnou. Zákonitě musí přijít situace, kdy přes rostoucí produktivitu stát nebude mít prostředky na plnění funkcí, jimiž je jeho existence opodstatněná a jejichž plnění se od něho očekává.
 To platí pro celý státní rozpočet a tedy i pro stávající důchodový systém.
 Z toho důvodu je i současný průběžný důchodový systém již od počátku odsouzen k postupné sebezáhubě.
 V době, kdy byl tento průběžný důchodový systém tvořen, představovala cena lidské práce významný, až převažující podíl na hodnotě celkového produktu. Bylo tedy možno správným propočtem stanovit, jaký díl své mzdy musí každý občan v produktivním věku odevzdat do společného fondu a stanovit vzorec výpočtu výše jednotlivých důchodů s ohledem na mezigenerační solidaritu s určitým prvkem zásluhovosti.
 I kdyby se do tohoto systému nikterak nezasahovalo, prudký rozvoj VTR začal tento systém nahlodávat. Tak, jak výsledky VTR postupně nahrazovaly lidskou práci, její podíl a tím i hodnota celkových mzdových prostředků k celkové hodnotě produkce (HDP) klesala. Klesala potřeba lidské práce a začal působit další fenomén – nezaměstnanost. Práce se již nedostávalo pro všechny občany. Nebylo jí třeba, i když produktivita rostla. Nezaměstnanost urychlila pokles poměru mzdových prostředků k celkové produkci.
   Působením VTR, snižujícím se podílem mzdových prostředků na celkové produkci začal korodovat důchodový systém. Vlivem nezaměstnanosti navíc ubylo přispěvatelů do systému, naopak ze systému bylo nutno vyplácet podpory v nezaměstnanosti. Poživatelů důchodů neubylo, neboť i nezaměstnaní zestárnou.
 Dalším důsledkem VTR byl přesun profesí z produkujících HDP do služeb. To je opět z hlediska ekonomiky nepříliš vítaný jev. I když se i z této činnosti odvádějí odvody, není to přínosem. Tímto způsobem si občané vzájemně platí a opětovně zdaňují peníze již jednou zdaněné a to za služby, které jsou okamžitě konzumovány. Jestliže se občané navzájem učešou, nebo si vzájemně posekají trávník, stát nezbohatne. Stát zde opětovně „žije“ pouze z mzdových prostředků svých občanů plynoucích z produkce.
 Protože VTR bude jistě i v budoucnu přinášet technologie nahrazující lidskou práci, je naprosto zřejmé, že musí nastat období, kdy mzdové prostředky budou představovat tak malý podíl na celkové produkci, že se systém zhroutí.
 To vše ovšem v případě, kdyby se do systému nezasahovalo. Jestliže se systému uštědří takové smrtící rány jako zavedení stropu odvodů, odčerpávání prostředků státem v době příjmových vln, kdy stát odčerpá přebytky z fondu na krytí svého špatného hospodaření a kdy soudci Ústavního soudu „naleznou“ že musí mít vyšší důchody, než obyčejný občan, neexistuje pro tento systém řešení. Tyto ekonomicky teroristické útoky na systém beztak určený k záhubě jej zahubí a systém se zhroutí jako dvojčata v New Yorku. A to i přes nadlidské hrdinství záchranářů.
 Nepomůže jakékoli přesouvání prostředků na různé účty. Jedná se stále o jednu hromadu peněz, kterou nelze žádnými přesuny rozmnožit. A ta hromada bude působením VTR stále menší. 
 Lze říci, že současné potíže, chcete-li rozpočtové krize (které se netýkají pouze důchodů) nejsou pouhými rozpočtovými krizemi. Jedná se o krizi systému. Systému společenského. Tedy kapitalismu v současném pojetí. Lze říci, že kapitalismus v současném pojetí se octl za zenitem a začínají se projevovat jeho negativa. To není výzva k násilnému převratu v Marxově pojetí. To je reálný pohled na současný stav. Podíl lidské práce na celkové produkci klesl natolik, že i vyspělé státy, kde se kapitalismus vyvíjel kontinuálně, se dostávají do rozpočtových krizí. Ze zcela prostého důvodu. Při čerpání prostředků pro svou činnost jsou odkázány převážně na mzdy svých občanů. Svádět tyto rozpočtové problémy na demografický vývoj, či dokonce tvrdit, že příčina spočívá v tom, že „jsme si žili příliš rozmařile“, je pouze zdánlivě logické vysvětlení. Politicky možná velmi výhodné, zejména ukáže-li se prstem na politického rivala, který to zavinil. Tvrzení je to ale zásadně nesprávné. Prudce se zvyšující produktivita a tím výrazný růst HDP by mělo logicky být schopno uživit větší množství konzumentů. Problém spočívá v tom, že největší část produkce (společně přidané hodnoty) přechází do osobního vlastnictví úzké skupiny producentů. Tito producenti již dávno ztratili jakoukoli sounáležitost se státem a ani si ji nepřipouštějí. Masám se dostává pouze stále se zmenšující podíl vyjádřený jejich mzdou.
 Kapitalismus dospěl do stadia, kdy je nutno jeho negativní vlastnosti vhodným způsobem korigovat.
 Je nutno si přiznat, že i v budoucnu se budou rozšiřovat nůžky (jak se nyní s oblibou říká) mezi produktivitou a mzdovými prostředky. Je nutno si přiznat, že žádné „čarodějné“ rozčleňování, či úpravy v současné podobě stávajícího důchodového systému nemohou být účinné. Mohou se zdát spasitelné z dnešního pohledu. Reforma důchodového systému má vyřešit problémy v budoucnosti. V poměrně vzdálené budoucnosti. Dokážete odhadnout, v jakém poměru budou mzdové prostředky k celkové produkci za 30 let?
 Zcela mimochodem: Nepochopil jsem tolik prosazovaný zprvu povinný, nyní dobrovolný pilíř osobního spoření na důchod u soukromých fondů. V tisku jsem se dočetl sdělení ministra Drábka, že po 31.12.2012 budou moci do tohoto pilíře vstoupit pouze občané staří 35 roků a mladší. S dovětkem, že jejich rozhodnutí bude nevratné. Nebudou moci vystoupit.
 Tito občané budou odcházet do důchodu nejdříve v roce 2042. Pokud se věk odchodu do důchodu nezvýší. Znamená to tedy, že do soukromého fondu se budou 30 roků pouze shromažďovat peníze, aniž by fond musel vydat jedinou korunu?
 Není to další smrtící úder důchodovému systému?
 Z jakých peněz bude tento fond oněch 30 roků žít?
 Bude stát prostředky na provoz těchto fondů dotovat ze státního rozpočtu?
 Nebo z prostředků průběžného důchodového systému?
   Nebo bude tento soukromý fond svou činnost provozovat zdarma, aby nemusel sahat na peníze důvěřivců, kteří si jistě budou myslet, že si šetří na vlastní důchod?
 Jak stát (a jakými náklady) zajistí, aby kohokoli z činovníků fondu nenapadlo fond vytunelovat?
 Co se bude dít, když se tak stane?
 Jakou garanci poskytne stát přispěvatelům v případě, kdy fond zkrachuje vinou špatných investic?
 Nebo stát nechá věcem volný průchod a riziko nechá na oněch důvěřivcích?
 Máte představu, jaký bude v roce 2042 poměr celkové produkce k vyplaceným mzdovým prostředkům?
 Máte představu, na jakou hodnotu se do roku 2042 posune inflace?
Nedovedu si představit. Ale velice by mě odpovědi zajímaly.
 
 Ale vraťme se k důchodové (ale i rozpočtové) reformě. Jak jsem uvedl, VTR má ten paradoxní následek, že ačkoli produktivita i objem celkové produkce roste, objem mzdových prostředků se snižuje. To má za následek neustálé navyšování rozdílu mezi nejbohatší a nejchudší vrstvou občanů V absolutních hodnotách i v jejich početních objemech. Z historie všech států světa víme, že jakmile tento rozdíl překročí kritickou hodnotu, dochází ke vzpourám, rebeliím, revolucím a dokonce i k válkám. My tomu zatím říkáme porušení sociálního smíru. V poslední době to již ani neříkáme a nebojíme se toho. Situace v mnoha státech Evropy, na které jsme donedávna hleděli jako na úspěšné, hodné následování, jsou důkazem názoru, který se Vám snažím sdělit. Přitom se jedná o státy, které nebyly zasaženy moskevským diktátem tábora socialismu. Jedná se o státy, kde se kapitalismus vyvíjel kontinuálně. Chyba musí tedy být v tomto systému. Já ji spatřuji v působení VTR.
 Z popsaných důvodů považuji důchodovou, ale i daňovou (alespoň to naznačené) reformu v překládané verzi za chybnou. Možná, že se jeví z pohledu současnosti za spásnou. Do budoucna je ale dalším smrtícím úderem.
 Je nutno si uvědomit, že VTR má kromě popsaných negativ ještě další významný faktor. Jistě Vám nemusím připomínat, že v tržním kapitalistickém systému nedosáhne největší prosperity ten, kdo nejvíce vyrobí a s nejnižšími náklady, ale ten, kdo svůj produkt úspěšně umístí na trh a prodá. Vedle produkce tedy musí existovat i trh, který produkci vykoupí.
 Ovšem vinou té mršky VTR se produktivita neustále zvyšuje. Trh by tedy měl být schopen absorbovat stále větší množství produkce. To lze zajistit pouze dvěma způsoby:
 
1)      Trh se musí úměrně k rostoucí produkci neustále zvětšovat. To je na současně obsazeném globálním trhu velice nesnadné, ne-li nemožné.
2)      Nebo musí úměrně k rostoucí produkci stoupat koupěschopnost stávajícího trhu. No a jsme opět u stejného úskalí. Převážnou, ne-li rozhodující většinu trhu tvoří námezdně pracující. (a OSVČ, tedy tzv. „střední třída“). Jejich koupěschopnost je omezena jejich mzdami. Tedy objemem mzdových prostředků.
 
  Z těchto elementárních ekonomických pouček vyplývá, že pro stabilní růst ekonomiky je velice důležité, aby hodnota následkem VTR vzrůstající celkové produkce byla rovnoměrně rozdělována mezi všechny účastníky finančního oběhu. Producenty, obchod i spotřebitel (zákazník). Vy jistě nemáte rád tento termín rozdělování výsledků produkce. Říkáte tomu přerozdělování a definovali jste to jako smrtelný hřích. Řekněme to tedy takto: Je třeba zajistit, aby na vlivem VTR vzrůstající produkci měly majetkový prospěch všechny zúčastněné složky. Producent, obchod i spotřebitel. Vzrůstající koupěschopnost zajistí odbyt, zvýší se zisky investorů (producentů), ti mohou rozšířit produkci, přijmout další zaměstnance, zvýšit mzdy, což jim zajistí vyšší odbyt… atd.
 Z tohoto, čistě ekonomického, žádnou ideologií nezatíženého pohledu, se mi jeví parametry připravované důchodové reformy jako velmi nešťastné, které situaci ještě zhorší. Mám obavy, že v žádném případě nemohou přinést kýžené výsledky.
 Zásadní omyl spatřuji v tom, že i připravovaná „reforma“ stále vychází z objemu mzdových prostředků. Ten bude i v budoucnosti i nadále klesat. Reforma, která má být stabilní do budoucnosti již za krátký čas bude vykazovat takové nedostatky, že jí bude nutno opět reformovat.
 Jak jsem již naznačoval ve svém návrhu řešení tohoto problému, (základní, rovný důchod v úrovni dnešního průměrného důchodu) každá generace vytváří přidanou hodnotu, ve které její mzda tvoří stále menší podíl. Je tedy nutno se rázně odklonit od financování důchodů (a nejen důchodů, ale i příjmů státu) pouze z vyplacených mezd a navázat tyto odvody na hodnotu celkové produkce. Rostoucí produktivita a tím i celková produkce uživí více konzumentů. 
 Teď jsem Vás jistě „nadzvedl“. Uvědomuji si, že to není jednoduché. Vždy hrozí, že investoři, zejména zahraniční investiční giganti, odejdou do států s levnější pracovní silou.
 Všimněte si, že VTR působí i zde. Následkem VTR zdokonalená globální logistika umožňuje snadné přesunutí investic i na opačnou stranu zeměkoule. Zas ta mrcha pracuje proti nám.
 Přesto si myslím, že řešení existuje. Předně nechápu neustálou snahu zachránit státní rozpočet i důchodový systém přesunem daní z přímých na nepřímé. To mi připomíná populární výrok tesařského učedníka: „Pane mistr, už jsem to třikrát uřízl a pořád je to krátké“.
 Brzdit vysokým zdaněním spotřebu, znamená brzdit ekonomiku. Již jsem uvedl, co pro ekonomiku znamená koupěschopný trh.
 Představa, že prostředky získané bržděním spotřeby budou použity na úlevu producentům v představě, že tím bude podpořena tvorba pracovních míst, je mylná. I takto podpoření producenti budou krachovat na skomírajícím trhu. Zejména ti drobní. Nebudou mít potřebu rozšiřovat produkci. Taková podpora producentům je stejná, jako výsada odsouzenci, že na cestu k šibenici mu musí být položen červený koberec.
 Pro důkaz tohoto tvrzení nemusíme chodit daleko. Máte na svém úřadě archiv dokumentů. Můžete porovnat výsledky hospodaření do roku 2007 s výsledky počínající rokem 2008. V roce 2007 rostla ekonomika tempem, nad kterým žasli i odborníci. Přestože žádné úlevy producenti neměli. Od 1.1.2008 byla zavedena „rovná“ daň a stropy sociálního i zdravotního pojištění. To znamenalo nezanedbatelné úlevy i pro producenty. Jednak jim byl snížen odvod do fondu sociálního pojištění z 26% na 25%, ale už žádné odvody nemuseli odvádět nad strop vyměřovacího základů u vysocepříjmových zaměstnanců. Především vedoucích funkcionářů, manažerů apod. Porovnejte s grafem vývoje deficitu jak státního rozpočtu, tak sociálního i zdravotního pojištění. Svalovat vše na světovou krizi je zamlčování nepohodlných faktů. Každý producent rozjíždí výrobu, obdrží-li objednávku. Čím vyšší, tím lépe. Např. krejčí při objednávce vojenských uniforem.
 Chápu, že navázání příjmů státu na celkovou produkci není snadné. Již jsem zmínil, že hrozí odchod zahraničních investorů. To je již zmíněný důsledek VTR. Snadnost přesunu investic kamkoli. Lze říci, že VTR rozvojem logistiky a digitálním propojením globálně propojila všechny státy světa. Ty nejvyspělejší s těmi nejzaostalejšími. Globální ekonomika se zákonitě chová jako tekutina ve spojených nádobách. Postupem času se hladiny vyrovnají. Vzestupem v těch zaostalých na úkor poklesu těch nejvyspělejších. To jsou fyzikální zákony. Nad nimi nelze vyhrát.
 Je tedy nutno postupovat opatrně.
 Přímé zvýšení daní právnických osob musí být pro ně snesitelné. Myslím, že zvýšení o 3% by byly schopny akceptovat, budou-li mít důvod setrvat. Tím nepádnějším důvodem každého producenta je odbyt. Tedy dobře fungující trh.
 Tato 3% daní právnických osob by měla směřovat přímo do fondu důchodového pojištění. Pokud stát bude tvrdošíjně trvat na zachování současného důchodového systému a nepřijme model jednotného důchodu přímo z rozpočtu. Tato 3% lze chápat jako výkup přidané hodnoty, kterou přidala předchozí generace.
 DPH, kromě toho, že brzdí spotřebu, což je při vzrůstající produktivitě ekonomicky závadné, je i velice nespravedlivá. DPH je daň z přidané hodnoty. Měl by jí tedy odvádět ten, komu tato přidaná hodnota zůstává. Tedy ten, komu rozmnožuje příjem, jeho majetek. Jistě Vám nemusím vysvětlovat, co je přidaná hodnota. Je to rozdíl mezi tím za kolik producent, obchodník, či jiný článek produkčního řetězce nakoupil a tím, za kolik prodal. V tomto rozdílu výraznou složku činí zisk, neboli obchodní marže. Konečný spotřebitel tedy platí daň z toho, kolik všechny články tohoto řetězce na něm vydělaly pro sebe. Zářným příkladem jsou obchodní činnosti typu Nákup zboží za účelem dalšího prodeje. Nahlédněte do Obchodního rejstříku.
 Chápu, že pro ministra financí je DPH nejmilejší daň, protože se nejlépe vybírá. Měl by s ní nakládat ale velice opatrně. Aby s vaničkou nevylil i dítě. Dva zápory této daně jsem již uvedl. Je zde ale ještě jeden. Ačkoli je jednotná pro všechny vrstvy obyvatelstva, její dopad již tak jednotný není.
 Zdražení zboží o 10% pocítí jistě jinak občan s příjmem 12.000,-Kč/měs., a jinak občan s příjmem 400.000,-Kč/měs. Jak praví klasik: Jinak voní seno koním, jinak zamilovaným.
 Zde je nutno si při danětvorbě uvědomit, že 70% občanů nedosáhne na průměrnou mzdu. Dále nelze přehlížet fakt, že největší podíl na tvorbě produktu má právě těch 70% občanů s podprůměrnou mzdou. Stanovit, že každý z těchto 70% občanů odevzdá státu 1/5 z ceny za to, že se najedl, vrací společnost hluboko do pravěku. I antičtí otrokáři, přestože otroka nepovažovali za člověka, ale za věc věděli, že otrok musí dostat najíst a musí se vyspat. Vychrtlý a nevyspalý otrok jim nebyl k ničemu.
 Každý sedlák ví, že krávu musí nakrmit a ustájit, aby mu produkovala mléko.
   20% DPH na zdravotnictví zdecimuje tento systém. Stát si pro svou činnost vybírá daně ze všeho možného. Ukrojit si ještě celou pětinu z toho, co si občané ze svých příjmů odložili na zdravotní zajištění, je nehoráznost.  Budou 20% DPH odvádět i soukromé penzijní fondy ze svých výnosů?
 V souvislosti se zveřejněním záměrů s DPH vláda ujišťuje, že určitým sektorům bude dopad DPH plně kompenzovat. Logicky musí přijít otázka: Má to význam? Není to pouze další komplikace systému? Nenabudou vrchu uvedená negativa DPH, nad skutečným přínosem? Fyzikové vědí, že v každém vedení vznikají ztráty.
 Uvědomuji si, že přesun odvodů do oblasti nepřímých daní je současný módní názor i špičkových ekonomů. Je ale nutno tyto nepřímé daně směřovat do hodnoty celkové produkce.
 Prvním krokem by měla být strmě progresivní daň z příjmů fyzických osob. Teď jistě žasnete, co to melu dohromady. Tato progresivita skutečně míří do hodnoty produkce. Na spodní hranici zasahuje ony 2/3 populace, která je závislá pouze na své mzdě a zároveň tvoří rozhodující část trhu. Nesnižuje koupěschopnost trhu, nezvyšuje cenu práce. Ve vyšších sférách brzdí neúměrné mzdy funkcionářů obchodních společností, výkonných představitelů a manažerů. Do těchto mezd za současného stavu „přelívají“ obchodní společnosti hospodářské výsledky a tím vyvádějí kapitál mimo hospodářskou činnost.
 Pro příklad nemusíme opět chodit daleko. Zcela nedávno obhajoval pan ministr Bárta v Parlamentu svůj majetek. Přepychová auta i jiné. Všem „utřel nudli“ prohlášením, že než se stal ministrem, jako majitel bezpečnostní agentury si vyplatil za poslední tři roky 30 milionů korun. Tedy 10 milionů/rok. (Nechci se Vás dotknout, pánové, ale kdo z Vás to má?) Předtím pracoval zdarma.
 Zapomněl ale dodat, že tak učinil až v letech 2008 – 2010. Tedy v letech, kdy již odváděl nepatrné sociální i zdravotní pojištění a pouhou 15% daň. Ani jeho firma nemusela za něho odvádět 25% sociálního a 9% zdravotního pojištění z celých 30 milionů. On a jeho firma tak ušetřila 3,4 milionů na zdravotním pojištění a 8 milionů na sociálním pojištění. Tedy ztráta 11,4 milionů pouze ze mzdy jednoho občana.
 Tyto peníze nyní chybí na obou účtech a vláda se je snaží nahradit zdražením potravin a poplatky ve zdravotnictví. A pan ministr Bárta obhajuje tento postup, neboť důchodový systém je v krizi a ve zdravotnictví chybí peníze.
 Dalším krokem je opět výrazně progresivní daň z nemovitostí. Odstupňovaná od běžného standardu. Jako standard stanovit 70m2. U bytů i rodinných domů. Tato daň musí být absolutně zanedbatelná u nemovitostí zajišťujících nezbytné, standardní bydlení. Výrazně rostoucí s každou plochou navíc. Tuto daň navíc podmínit okolností, zda je, nebo není nemovitost obývána. V případě neobývání stanovit zdrcující násobky. Nebo opačně od zdrcující daně osvobozovat při obývání. Při řádné evidenci nájemních vztahů a výběrem daní z pronájmu jako z každé jiné výdělečné činnosti by výrazně poklesl i počet fingovaných pronájmů.
 Dalším, výrazným kladem této daně by byl pokles nájemného i cen bytů ve staré zástavbě. Stát by nemusel vyplácet příspěvky na bydlení.
 Ostatně s příspěvky na bydlení hrubě nesouhlasím. Majitelé bytů tvrdí, že pronájem bytů je podnikání jako každé jiné. Svých práv se domáhají i ve Štrasburku. Musí tedy přijmout stejná pravidla, jako každý jiný podnikatel. Každý podnikatel se musí přizpůsobit kupní síle trhu. Žádnému producentovi nepomáhá stát tím, že by přispíval jeho zákazníkům, aby si mohli koupit právě jeho zboží. Příspěvek na bydlení je absolutně nesprávná podpora vybraného druhu podnikání.
 I tato, zdůrazňuji progresivní daň, míří do hodnoty celkové produkce. Na trhu s bydlením se realizují investice vyvedené z HDP.
 Jestli bude 20% daň zavedena i na nájemné, nájemník bude platit daň i z toho, co na něm vlastník nemovitosti vydělá. Podobně jako je tomu u tepla a energií. 70% občanů s podprůměrnými příjmy platí daně z toho, že 30% ostatních občanů má příjmy nadprůměrné, mnohdy astronomické. Odvádět 20% daň z toho, co na konečném spotřebiteli vydělaly všechny články produkčního řetězce, mi připadá opravdu silná káva. Laskavé snížení na 17,5% už není rozhodující. Když i vysocepříjmové skupiny (150.000,-Kč/měs a výše) odvádějí 15% daň z příjmů bez povinnosti přispívat do zdravotního a sociálního systému.
 Další příležitostí, jak zvýšit účast širokých vrstev na celkové produkci je tzv. daň z přepychu. To je jistě ošklivé slovo, které se Vám nebude líbit. Říkejme tedy daň z nadstandardu. Jestliže má stát dostatek odvahy rozčlenit zdravotnictví na standardní zdravotnictví pro chudé a nadstandardní pro majetné, neměl by se ostýchat rozčlenit takto i spotřebu. Hranice by jistě odborníci dokázali určit. Např. jaký automobil, šperk, hodinky či dovolená je standardem pro mladou rodinu a kde začíná nadstandard.
 Velký zdroj příjmů státu jistě představuje hazard.
   Je zde ještě jedna oblast, mířící do zvýšení podílu na celkové produkci. Tou je minimální mzda. Zvýšením minimální mzdy (a výrazným) se zvýší účast producentů na příspěvku do důchodového i zdravotního systému. (25% a 9%). A zejména se zabrání daňovým únikům v běžné praxi. 8000,-Kč na výplatní pásce a základ pro odvody a zbytek „na dlaň“ bez odvodů.
 Pane ministře. Tento můj názor nesměřuje k likvidaci kapitalismu a není voláním po dovršení Marxových ideálů a k nastoupení k cestě k socialismu.
 Kapitalistický systém nebyl dosud překonán a je stále nejdokonalejším pobídkovým systémem k dosažení maximální produkce.
 Tyto mé úvahy směřují naopak k zachování kapitalismu, neboť jsem opravdu přesvědčen, že tento systém se octl za zenitem a hrozí jeho zhroucení. Rozpočtové problémy i v nejvyspělejších státech to dokazují. Je nutno reformovat systém a nikoli pouze jeho dílčí kapitoly a navíc pouze ty, které jsou závislé na objemu mzdových prostředků.
 70% jednotlivců ve společnosti nedosahuje průměrné mzdy. Tato část tvoří rozhodující složku trhu a zároveň produkuje. Nebude-li produkovat, nebudou ani nadprůměrné příjmy pro zbývajících 30%.
 A ještě něco, pane ministře. Všechny příjmy státního rozpočtu i důchodového systému se snažíte „vydolovat“ z mzdových prostředků. Snižováním slev na daních, zvýšením DPH, omezením sociálních výdajů. Zároveň jste jako další cíl uvedl připravovaná opatření s cílem snížit cenu práce.
 To už mi hlava nebere. Myslel jsem, že může existovat pouze jedno, nebo druhé. Ale současně?
 Navíc pane ministře, podbízení se lacinou pracovní sílou nás posouvá směrem k rozvojovým zemím. To už souvisí s národním sebevědomím a vážením si sebe samých.
 Pane ministře. Nedávám si naděje, že by se mi podařilo Vás přesvědčit. Budu rád, když si mé úvahy alespoň přečtete. Chápu marnost svého počínání. Vyčítal bych si ale, kdybych svůj názor nevyslovil.
 Jan Sladký